Asi je na tom hodně pravdy, ale ono to člověku nedá a ve vyjetých kolejích jede si dál... Zvyk je prostě jak železná košile, no, jaké si to uděláš, takové to máš. O čem je řeč? Den byl krásný, k toulání přírodou jako stvořený a já tak jako včera, ryla se v zemi a lopotila. Jistě mnohý si řekne, no, pěkná nuda, tak tohle bych určitě nedělal.... Ale ten zvyk - má pevné kořeny v té naší rodině, rok co rok sázíme, ledacos pěstujeme, s plevelem válčíme, ořeme, kypříme, sklízíme - hotový kolotoč. Jako bychom se drželi hesla - Bez práce nejsou koláče - a my se ho držíme tvrdošíjně. Jó, jaké si to uděláš, takové to máš.... A jak jsem zase s ohnutým hřbetem sázela jahody na jiné místo tak jsem na Irenku vzpoměla. Jak si to užívá v šumavských hvozdech, co pěkných foteček přiveze si a že nám je ukáže, už se těším... Ale přece jen, až na tu lopotu byl hezký den. Ráno červánky, jen se podívejte, hned byla nálada do nového dne.
A teď, když už celý dům spí vrátím se k jedné nedávné procházce, i když počasí nepřálo-chvílemi pršelo, bylo nám fajn.
Tenhle záběr je sice z loňska a z druhé strany nežli jsme šly. Tentokrát byl Ještěd úplně v mlze, tak jsem ho vyfotit nemohla.
Vydaly jsme se naučnou cestou z Výpřeže, která je z pravé strany k Ještědu/ na prvním obrázku je pohled na Ještěd zleva/
Hanka přede mnou pod deštníkem, pěkně se zrovna rozpršelo.
Špatně se fotilo s deštníkem v ruce, a tak jen maličko z toho, co jsem cestou kolem zahlédla.
Bohatě porostlý pařez si zasloužil pozornosti.
Tady taková přírodní skalka zdobená kapradí.
Cesta vede od Ještědu pod Černým kopcem a od něj jakoby padá z kamení vodopád.
A zase jedna kapradina v květníku z mechu, příroda umí vykouzlit krás, stačí se dívat pozorně.
Ještě jsem neřekla- proč naučná cesta? Pár obrázků samo napoví.
Tady se musejí posouvat jednotlivé čtverce, které jsou rozhozené. My jsme to zvládly za chvilinku.
Musím prozradit- na těch panelech mají podíl i děti z naší místní školy, loni dokonce nějaký vandal jeden z těch panelů poničil.
Slova, která stojí za zamyšlení, je v nich kus pravdy.
Tady jsme chvilku obě poseděly, zase mrholilo a před námi ještě kus cesty dolů a pak z lesa ven. Poutačů bylo víc,pršelo, tak vyfotím příště.
I hřiba jsem viděla, deštěm zmáčený klobouk se pěkně leskl.
A tady běží čistá voda strouhou, bylo by příjemné smočit si ruce, ale to už jsme byly obě jak hastrmani.