Kočičí osudy

Včera celý den pršelo ani se nechtělo ven.  Ale musela jsem, nakrmit slípky a dát snídani černému koťátku co se u domu drží. A ono nikde. Když klapne branka ke slípkám, vždycky odněkud vykoukne a čeká co dám. Chytit se nedá, tak jako jeho mamina, která má osud bezdomovce. Už jsem tu o nich také psala, co s nimi bude přemýšlela. Bylo jich 5, květnových mláďátek když je sem mamina přivedla. Pěkně je schovala a dávala pozor aby je nikdo nenašel. Až se nám podařilo jedno odchytit a to jsme naštěstí darovali. Snad se má dobře, chlupáček. A jak běžely dny chtěla jsem , že se je pokusíme do útulku dát. Jenže, přišly srpnové povodně a v útulku plno, přeplněno, tak šance žádná. A nikdo je nechtěl, tady skoro každé nějakou kočku či kocoura má. Máme i my, právě z útulku a že je kastrovaný, nikde neplechu nedělá. Dál běžely dny a další dvě koťata zmizela.Nevím kam a nechci raději domýšlet. Psi v okolí a kolem nás jezdí plno aut , osobních a také náklaďáků. Tak se o jídlo hlásila už jenom dvě. Jak dál dny běžely už jenom jedno a s ním občas i tulačka mamina.  A  včera? Včera už nepřišlo, celý den jsem ho ani nespatřila. A tak mám výčitky, že jsem se málo snažila aby si chlupáčky někdo vzal. Nikdo je nechtěl, nikdo. Je někdy těžký, ten život kočičí....

                                              Náš Maxík, ještě maličkého jsem si ho z útulku  přinesla, je u nás už skoro 6 let a on si na osud nestěžuje.

                                              To jsem ho probudila,když se na křesle povaloval. Jó, štěstí opravdu nepřichází automaticky, to je fakt......