• Čtrnáct dní za sebou a jede se dál, už jsem si zvykla. Všechno tu běží jako "po drátku ", všechno je nalinkované,ale  jedinou chybičku to má, že není hezké počasí.V plánu jsem měla, jak si ve volné chvíli vyšlápnu po okolí, jak se v slunečním jasu pokochám svěží přírodou, ale  v dešti o holích to žádné kouzlo nemá......V druhém týdnu jedno odpoledne sluníčko na chvíli
  [ Pokračování článku ]

Ano, už osmý den, touto spojovací chodbou tam a sem....A ještě je jedna, z budovy do budovy, jak je to fajn, když po nich přes ulici přeběhnu. Jednou tam, podruhé jinam, potřetí jiným směrem, počtvrté za roh, na různá místa  v určený čas.

Dubnové počasí je vrtošivé, jedno je, kde zrovna

Negruntuju, okna jsem nečistila, ani vyprané záclony nepověsila, ani mazance neupeču, co se to děje, co se stalo? Prostě to odsouvám na pozdější dobu, svět se nezboří, že letos tu tradici nedodržím, zmizím z domova pryč, ale vrátím se, všude dobře, doma nejlíp ! Téměř na celý měsíc hodím všechno za hlavu, nechám se hýčkat, budu jako v bavlnce, možná, snad, kdoví ? A za to všechno může jenom 

V  našem zahradním jezírku, které teď vypadá víc jako tůňka, je zase živo. Tři skokani tu mají napilno, zahlédla jsem je včera, ale pózovat nechtěli, jak jsem se u nich zastavila, dva hned pod hladinu kamsi zmizli. A jak se činili,  v těch jejich vajíčkách jsou zřetelně vidět černé tečky - zárodky pulců. A stálým obyvatelkám - rybkám, to zřejmě nevadí, nemůžou reptat, když jsou němé,

Prohlížela jsem si historické obrázky různých staveb našeho města a porovnávala co se u některých změnilo. A když jsem se pozorně zadívala ne tento dům, vybavil se mi jeden malý okamžik, kdy jsem se ve své domněnce nezmýlila.

Nevím kudy ti dva z budovy utekli,

Dnes žádné dlouhé povídání nebude.Jen se zmíním, kde jsem malého vzteklíka viděla. Vítal nás na kraji parku Vigelanda, v norském Oslu, kam jsme si zašli prohlédnout velké seskupení nádherných pískovcových soch s výstižným názvem Strom života. Ten vzteklík tam stál na podstavci, zcela nahý, a výraz v tváři napovídal, proč se Vzteklík jmenuje. Mám něco málo retrofotek a na nich malé děti, včera jsem

Slunko nás hřálo po celý den, skoro jako v létě,  nebeská klenba, nádherně azurová a z ní všechny obláčky dočista vymetené,  to byla paráda ! A ptačí koncert, to jásavé trylkování, kdo by ho nevnímal?  Jeden  čmelda se probudil, prolétl kolem, možná už hledal něco sladkého, asi

Dnes byla krásný slunečný den a navíc neděle, s tak azurovou oblohou, že sedět doma nečinně, to se nedalo....Vylezla jsem ven, už mne to pomalu "chytá", jen slepý by neviděl, co všude čeká práce. "Máťo, prosím tě, přines mi hrábě"volám na vnuka, chtěla jsem z

Ťuky, ťuk - haló, kdo tam ? To jsem já , JARO, - tak račte vstoupit !

No, jistě se nenajde ten, kdo by ho nepustil  přes svůj práh,  a dveře mu před nosem zavřel.....Vítáme tě, a tvé dary přijímáme....

Ve skutečnosti se tak nejmenoval, ale bystrozraký byl, a jak  !  Měl oči jako jehly, skoro propíchnout uměly, bylo obtížné se do nich dívat. Kdo ? - jeden profesor ve škole, co nás učil. Když se tenkrát moje mamka vrátila z třídní schůzky, prohlásila: "Ten tmavovlasý s tou bradkou, ten má oči jako trnky, jeho pohled přímo propichoval, divný pocit, já ti nevím..." Mamka ho viděla,