Kdosi prohlásil, že pro člověka jsou vzpomínky jediným rájem, ze kterého nemůže být vyhnán. Dávám mu za pravdu, je to tak. A tak jak je sám život, jsou vzpomínky veselé, vzpomínky smutné a také vzpomínky na trapné chvíle. Jednu takovou tady dnes mám. Je ze školní lavice léty už zestárla ale ve mně přece jen po dubu studia zanechala stopy provinění. Vzpomínka stará už 5O let a co se to vlastně

Celé odpoledne jsem se lopotila na záhonech, bylo potřeba vykopat plevel, vytahat mrkev a pór, uklidit ve skleníku a tak dál....S motykou v ruce a ohnutým hřbetem mi při tom běžely vzpomínky jak na filmovém pásmu. Byly to vzpomínky z dětství. O jedné vám napíšu, tak hezky,od začátku.     -  "Když budete zlobit, vemou si vás cikáni",to občas nám maminka říkala.

Dneska jsem zas seděla u hromady hub, čistila, krájela až se ze mne kouřilo, jak jinak... A lesem znavení-dědoušek s Máťou, v té době spali, jak jinak...V tom tichu a klídku mi na mysl přišly některé houbařské příhody.

"Babičko, jaká bude polévka?" -zeptal se Matýsek před dvanáctou. "No, přece mokrá", odpověď přivála vzpomínka z dětství. A Matěj udiveně zírá - "takovou jsme ještě nikdy neměli, viď babi?"  "Ale jo, Máťo, vždyť mokré jsou všechny, nemyslíš?"