Neumím najít ta správná slova - moc jsem se bála o dědouše, ten svíravý pocit strachu o život ! Nedělní vedro, mužova urputná posedlost aby už byla u domu hotová ta dlažba a i něco víc, co se do zdraví pomalu vkrádalo...když najednou jakoby z nebe sjel blesk - a srdce mu řeklo, tak a dost !  Teď už je líp ale mé myšlenky všechny jsou jak strážní andělé, tam u jeho lůžka, v nemocnici....

Nejhezčí roční období je v plném proudu tak si ho užijte dosyta.....

Poslední obrázek mého táty...Věřte, že za žádný jiný, ani od známých malířů , bych ho neměnila. Má pro mne cenu velikou - je to poslední rukopis mého táty. Vzpomínám, jak jsem mu hleděla přes rameno, jak štěteček po plátně tančil, kde by mne bylo napadlo, že je to naposledy.... "Tatí, ten obrázek je hezký, já bych ho od tebe chtěla," vypadlo ze mne přání.  "Dcero má, jen

 UŽ NÁM VÁNOCE NA DVEŘE KLEPOU, ZA KLIKU BEROU A DVEŘE SE OTVÍRAJÍ.......tak bych chtěla vám všem, Irence, Jarmilce, Renátce, Márince.......... prostě všem dobrým lidičkám dnes trochu popřát....

28.11.2004 byla první adventní neděle, zrovna tak, jako je dnes. ....

To ráno vracel ses po práci ke své rodině a už nikdy, nikdy........

Už nikdy Tě Tvá máma nepohladí, už nikdy Tě Tvá máma neuvidí, už za svojí mámou nepřijedeš, už nikdy, nikdy....

Chlapče můj, s bolestí v srdci vzpomínám....

Smutná je pro mne ta adventní neděle.........

Přišla mě navštívit Drahuška, človíček s dobrým srdcem. Už jsem se tady o ní jednou zmínila, neví a nikdy se nedozví, že o ní píšu. Jedno ví určitě, že si jí vážím a že ji mám ráda. Obětavá a vždy ochotná pomoci, takových lidí moc v životě nepotkáš....Znám už ji dlouho, plných 29 let a i když čas běží, vůbec se nezměnila. Do pense odešla v osmdesátémdevátém , to už je let, přesto jsme na sebe nezapoměly.

Moc na Tebe vzpomínám, synku můj milý, prvorozený....Bylo zářijové nedělní poledne, třináctého, když jsi poprvé spatřil svět...... Jak já byla šťastná, se zdravým chlapcem v náručí a u jeho kolébky  - co asi přály mu sudičky ?