Adil | co život přináší

Možná jste nedávno v televizním zpravodajství jen letmo zahlédli jakousi pohyblivou lávku přes řeku, jednoduše na vlastní pohon. Někde je přes vodu most, jinde nějaká lávka, někde možná funguje převozník... Prostě jak kde, přeplavat ze břehu na druhý břeh, to by se jen tak nikomu nechtělo... A když už je o té vyjímečné lávce řeč, tak vám ji představím a že tu nyní v takové podobě stojí, za to opravdu

Vždycky jsem si myslela, že až budu na odpočinku, že si všechno pěkně zorganisuju a všechno pošlape podle plánu. Tak jsem si to malovala. A jak tak už pár roků koukám, vidím, že jsem se mýlila. No co, už mi nic neuteče, tedy jen to co je doma a na naší zahradě. A tenhle pátek byl pěkně slunečný, že k toulce přírodou sváděl. Tak jaképak váhání, byla jsem natěšená.... Pravda, dopoledne na chvíli

Už jsem se nechtěla dál o Praze zmiňovat ale přece jen pro Ritu něco málo z růžové zahrady a když už to, tak ještě trochu jiných obrázků  přidávám. Nejsou nic moc, ale pár takových záběrů co jsem procházkou ulovila.

Nedělní odpoledne, sluníčkem prohřáté, lákalo na výlet.  Krátce nás navštívil bratranec z Prahy, a že se na vrchol Ještědu vypravíme.  Měli jsme málo času, pouhé dvě hodiny, tak co s tím?

Jak začnou růst houby, tak nemám stání, nevím, jsem jako posedlá, asi mám houbománii...A také zjišťuji, že nejsem sama, že je nás v rodině tak posedlých víc. Dnes jsem chtěla jet do města a při tom Máťovi ukázat tu novou kašnu před radnicí, ještě ji neviděl. Dala jsem Máťovi na vybranou, do města, do lesa, kam spolu půjdem ? Hned bylo jasno, do lesa ! Dědouš s námi jít nemohl, měl nějakou práci,spravoval tu naši stařenku, škodovku. Jen tak mimochodem, i když je stará, tak dědouš se snaží,aby se tvářila jak zachovalá dáma. Tak jsme se pustili do lesa sami a jiným směrem než jsme zvyklí.No to jsme si dali, než jsme se prodrali na známá místa. Vidět tak babču, na velké pasece, s batohem na zádech, v náručí kluka, jak se vysokou trávou přes mokré výmoly prodírá ven. No, to by byla podívaná ! Také pichlavé větvičky ostružiní, jak mohly, tak se nám do cesty pletly. Příště se tomuto místu obloukem vyhnu, jednou to stačilo, až,až... Přišli jsme na  cestu, kterou už známe a nad ní je dost prudká stráň. V tom bláznivá babča dostala nápad:  "Máťo, co myslíš? Nevylezem nahoru, tam by mohlo něco růst, tam se houbařům moc nechce, co říkáš?" Matěj že jo,tak jsme až nad Skalku nahoru lezli a košík tam skoro naplnili. Máťa tam běhal sem a tam, houbičky sbíral, on už je zná. Ta cesta dolů, to taky bylo, slezli jsme celí zpocení. Máťa chtěl předvádět jak to sjet po zadku, že by nás nohy nebolely.A dole mi povídá: "Babičko, sáhni, bolej mě kolena, babičko, bolí mě celej člověk." Tady je důkaz jak všechno kolem vnímá a jak si to za uši zapisuje. On občas od babči ta slova slyší, když někdy hudrá na své nezdravé nohy.....

...

Tak už dost mých řečí a podívejte, jak si s tím kopcem Matýsek poradil.

Tady pohled dolů odkud lezeme pořád výš.

Tady už pomalu košíček plníme a Matěj je plný energie, on má stejnou nemoc-houbomanii...

Tady jsme dole u cesty, která nás vyvede na okraj lesa.

Těch pár hříbků jsme našli nahoře nad Skalkou, kam jsme se hrdinně drápali. A byly zdravé, opravdu. Zbytek byly růžovky, ty máme rádi, řízečky, do octa, všechno jsem stihla.

A když Matěj odpoledne spal, já čistila houby pod altánem , tak mi kocour Maxík celou dobu u jezírka dělal společnost.  To aby mi nebylo smutno, určitě...