Nevím, proč se mi chce pobroukávat první sloky té staré známé písničky...včera neděle byla....Jo byla, a také byl docela krásný čas, tak akorát, jako dělaný pro nicnedělání.  Jenže u nás se dělalo, neděle, neneděle, prostě jsme se rozhodli, že budem vybírat brambory.  Ještě by v zemi

Na pozvání Spolku přátel naší obce k nám zavítali dva herci z ostravského divadla Silesia, s hrou českého dramatika Karla Hoffmanna.  Vrabčák Edith byl v podstatě mini-muzikál, v podání Ludmily Forejtkové a Jiřího Vobeckého za klavírního doprovodu Jana Kuchaře. Přiznám, že jsem snad ani nedýchala a se zaujetím sledovala celé představení o průřezu života této velké francouzské šansonierky.

Letos jsem cukety  proti slimáčí agresi uhlídala, a tak docela narostly, mám jen ty bílé, ty se mi zdají jemnější. No jo, ale dědouš samotnné cukety nemusí, trochu ohrnuje nos, že na tom nic není. Já vím, maso je maso, a nějaký dobrý kousek jistě každého mužského potěší víc.....

Nikdy

Léto se blíží do finiše, v posledním týdnu byl takový hic, že všechny ty kytky povadlé byly a já je musela pořád zalévat.  To vedro bylo chvílemi vražedné ! A v záhonech zeleniny půda jak mlat, no, snad si to nějak poradí. Koukám, fazolky narostly,

Tak jsem vám zase jednou chytila motýlka, chytit se nechal, radost mi udělal, protože počkal a neulétl....

A není to motýlek ledajaký, jen po naší zahradě poletuje, drží se jen u nás - heč, je jenom náš....ten motýlek Zelenáček.....

Včera jsem se zase hrabala v záhonech, slimáci a plevel, to jsou skuteční nezmaři !  Ať děláš co děláš, nezmůžeš moc, těm se opravdu daří.... Ale i červené řepě se nějak zadařilo, něco z ní musím dát do sklenic. A jak ji tak ze země vytahuju a odřezávám chrást, abych ji důkladně omyla, pak uvařila a pak, no a tak dál.....Při tom si v myšlenkách promítám včerejší film, který jsem s napětím

Duhová bublinka

 lehce se snáší,

tichounce pluje zahradou naší,

a za ní druhá, a už je jich víc,

pak někde se rozplynou, a už jsou pryč.....

Ten dnešní den, stojí za to žít...zpívá se v jedné písničce a i když život není jenom jako ta píseň, tak se těším z každé radosti, kterou mi přináší... Tak třeba Matěj a Kryštůfek, tihle dva kluci, už mnohokrát jsem tady o nich psala. Já vím, možná se dost často opakuju,snad laskavý čtenář

Ráno mi volá Dáša - " Véna mi z tržnice přivezl 20 kilo nakladaček a já nemám kopr, nemáš náhodou nějaký a kdybys měla...?"  "Jo, na záhoně už nemám, ale kouknu se do skleníku, tam snad něco bude, Vénu pošli, já to připravím...." No, ne že bych  tam kopr vysela

Jak jsem s nechutí krájela poslední prťavá jablíčka, fakt už mi to "lezlo krkem", jenže to pevně zakořeněné - nic nesmí přijít nazmar, to mě pohánělo - musíš, musíš...Sedím u toho pod altánem a synek o kousek dál, řeže na zimu dřevo. Přiběhne Matěj - "tatíí, já budu pomáhat !"  "No, Máťo , to beru ! Podívej, jestli chceš, můžeš ho rovnat semhle, pěkně rovně,

"Babíí, podívej, co jsem ti donesl...." říká mi Matýsek a do dlaně mi dává lískové oříšky...."Jéé, Máťo, tři oříšky pro Popelku, můžu je rozlousknout, copak v nich bude...?  Budou tam šaty pro princeznu, jedny krásnější než druhé ?" 

Ahojky, užíváme si moře,už ani nevíme, jak vypadá mráček. Zrovna koukáme směrem přes Diův ostrov, odkud je to 2000 km domů. Kryštůfek se začal potápět a plavat pod vodou, vedro stále stejné, už jsme si zvykli. Pozdrav všem.

Tak takhle se Kryštůfek připravoval necelý týden