Co se mi honilo hlavou....

Včera jsem se zase hrabala v záhonech, slimáci a plevel, to jsou skuteční nezmaři !  Ať děláš co děláš, nezmůžeš moc, těm se opravdu daří.... Ale i červené řepě se nějak zadařilo, něco z ní musím dát do sklenic. A jak ji tak ze země vytahuju a odřezávám chrást, abych ji důkladně omyla, pak uvařila a pak, no a tak dál.....Při tom si v myšlenkách promítám včerejší film, který jsem s napětím shlédla a ani reklama mě neuspala. Byl to film  Na vlastní nebezpečí. Voda, voda, divoké peřeje,odvážní lidé, samý adrenalin ! Bože můj, já bych na ten raft ani nesedla, z  hluboké vody mám respekt, mohla by hladina klidná být, ale kdyby se nade mnou zavřela ? Asi se utopím ! A při tom si vybavím Kryštoférka, ten je jak ryba ve vodě....

A jak tak o tom všem přemýšlím, a "hraju si v kuchyni na písečku" - nakoukne dědouš za rohem. No jo, blíží se doba oběda, co dostanu na talíř? Neptá se, jenom se koukne...."ty vaříš starý brambory?" "Ne, ty jsou pro slepice" a opodál v remosce zapékám těstoviny. Ty dědouš nemusí, ale jsou s uzeným, a to je bonus přece... "To zase meješ sklenice?" všiml si dřezu s horkou vodou a hromady sklenic vedle.  " Jo, meju, chci červenou řepu zavařovat, tu máš přece moc rád !" Už neřekne nic, otočí se, a jde si dál, na ten "svůj píseček"také hrát.   A odvedle, z obýváku, od rána hlasitě běžel sport, utichl jenom, když dědouš má siestu po obědě..A co já ?  Já jako myška, potichoučku, se tady zpovídám, co se mi honí hlavou....A v kuchyni stydne uvařený lák, jeho typická vůně už mě zas volá, zvedej se ty jedna kůže líná, červená řepa tě čeká, pusť se do toho, ať to máš hotovo !

A tak na závěr:

Z hlavy mé,

neskromnou myšlenku pouštím ven,

někdy být mužským,

bych přála si jen.......