Co jsem podědila...

Každý z nás si do života z dětství něco přinese, věřím, že většinou to bývá jenom to dobré.   Když pak  člověk v některém zvyku  po předcích pokračuje dále, tím si své předky živě připomíná... Jablek se letos urodilo hodně a tak přišel ke slovu jeden můj zvyk, který jsem převzala od babičky, na venkově kdysi běžný, sušit křížaly.

Moje babička sušívala borůvky, šípky, jablíčka, švestky a dokonce malé hrušky, která pak strouhala na pracharandu, a tou sypané šusterky, to vám byla mňamka ! To si znovu napsat neodpustím, i když o tom tu už zmínka také jednou byla. Nevím, jak to vše babička dělala, neměla chvilku stání, byla  hospodyňka,  co jak se říkávalo,  i pro pírko přes plot skočí, aby nazmar nic nepřišlo....Ale byla  dříve jiná doba, mnohem skromnější než je dneska. A já jí v tom nesahám ani po kotníky, ale něco z těchto  zvyků jsem si přece jen nechala, suším alespoň  křížaly. Mám jich už napěchovaný  dobře uzavřený kbelík, můžu vám ukázat, jestli mi nevěříte.Ty malé hruštičky nemám, tak tu dobrůtku pracharandu  neudělám, a když šusterky budou jen mákem posypané, tím  babiččino kouzlo dočista  ztrácejí...A  sušené švestky, to byla pochoutka, pěkně vláčné, jedna báseň ! Nevím jak to  babička dělala, asi sušila v troubě kachlových kamen, ve kterých každý den zatápěla. A každý rok  před zimou nám   vlakem  přišla  zásilka z Vysočiny,  plná voňavých ovocných pochoutek , které nám babička s pozdravem posílala. Měla by radost, že jsem něco málo podědila, že  když se jablíčka urodí, nasuším křížaly.