Už je to tak, podzim je tady a se vším všudy, jak se patří, už pěkně fičí ze strnišť. Vítr se prohání tou naší krajinou, sem a tam, ale sluníčko trošičku hřálo, možná dohánělo co v létě zmeškalo.  První den podzimní - byl právě včera, zlákal nás do lesa, že se provětráme. Vždyť jsme to slíbili Matějovi a on do lesa pokaždé rád. Tak si jen ve školce nahlásil  "dovolenou" a s

Už jsem se nechtěla dál o Praze zmiňovat ale přece jen pro Ritu něco málo z růžové zahrady a když už to, tak ještě trochu jiných obrázků  přidávám. Nejsou nic moc, ale pár takových záběrů co jsem procházkou ulovila.

Všední dny v minulém týdnu tak jako vždy, uběhly po své lajně, nic nového pod sluncem. Ale přece jen nějaká změna, Matěj šel poprvé do školky .Odjížděl s rodiči po páté ranní, tak jsem mu na cestu zamávala.

Nedělní odpoledne, sluníčkem prohřáté, lákalo na výlet.  Krátce nás navštívil bratranec z Prahy, a že se na vrchol Ještědu vypravíme.  Měli jsme málo času, pouhé dvě hodiny, tak co s tím?

Při jedné procházce v jičínském kraji jsme dorazili k Bučickému mlýnu. O historii tohoto místa nevím nic ale údajně tu kdysi byl v provozu mlýn,který později zůstal opuštěný. Je jasné, že objekt postupně schátral až zůstaly téměř ruiny. Předávám tak, jak jsem slyšela.. Ale našel se člověk co tady vytvořil moc pěkný kout a kolemjdoucím nabízí příjemné posezení. A že je to místo romantické to za mne řekne jen pár mých obrázků.

když jsme přicházeli, v ohradě se popásal kůň a ovečky zrovna měly siestu

pak si koník přilepšoval i vrbovým listím

a tady další skupinka oveček  si hověla ve stínu

tady pohled do dvora hospodářství

zde se nabízí dokonce ubytování

že tu skutečný mlýn kdysi stál, je zcela jasné, dnes už se to mlýnské kolo bohužel netočí

v zeleném hávu tu jsou dva malé rybníčky

a ten je hned za budovou, prostě paráda...

Jak začnou růst houby, tak nemám stání, nevím, jsem jako posedlá, asi mám houbománii...A také zjišťuji, že nejsem sama, že je nás v rodině tak posedlých víc. Dnes jsem chtěla jet do města a při tom Máťovi ukázat tu novou kašnu před radnicí, ještě ji neviděl. Dala jsem Máťovi na vybranou, do města, do lesa, kam spolu půjdem ? Hned bylo jasno, do lesa ! Dědouš s námi jít nemohl, měl nějakou práci,spravoval tu naši stařenku, škodovku. Jen tak mimochodem, i když je stará, tak dědouš se snaží,aby se tvářila jak zachovalá dáma. Tak jsme se pustili do lesa sami a jiným směrem než jsme zvyklí.No to jsme si dali, než jsme se prodrali na známá místa. Vidět tak babču, na velké pasece, s batohem na zádech, v náručí kluka, jak se vysokou trávou přes mokré výmoly prodírá ven. No, to by byla podívaná ! Také pichlavé větvičky ostružiní, jak mohly, tak se nám do cesty pletly. Příště se tomuto místu obloukem vyhnu, jednou to stačilo, až,až... Přišli jsme na  cestu, kterou už známe a nad ní je dost prudká stráň. V tom bláznivá babča dostala nápad:  "Máťo, co myslíš? Nevylezem nahoru, tam by mohlo něco růst, tam se houbařům moc nechce, co říkáš?" Matěj že jo,tak jsme až nad Skalku nahoru lezli a košík tam skoro naplnili. Máťa tam běhal sem a tam, houbičky sbíral, on už je zná. Ta cesta dolů, to taky bylo, slezli jsme celí zpocení. Máťa chtěl předvádět jak to sjet po zadku, že by nás nohy nebolely.A dole mi povídá: "Babičko, sáhni, bolej mě kolena, babičko, bolí mě celej člověk." Tady je důkaz jak všechno kolem vnímá a jak si to za uši zapisuje. On občas od babči ta slova slyší, když někdy hudrá na své nezdravé nohy.....

...

Tak už dost mých řečí a podívejte, jak si s tím kopcem Matýsek poradil.

Tady pohled dolů odkud lezeme pořád výš.

Tady už pomalu košíček plníme a Matěj je plný energie, on má stejnou nemoc-houbomanii...

Tady jsme dole u cesty, která nás vyvede na okraj lesa.

Těch pár hříbků jsme našli nahoře nad Skalkou, kam jsme se hrdinně drápali. A byly zdravé, opravdu. Zbytek byly růžovky, ty máme rádi, řízečky, do octa, všechno jsem stihla.

A když Matěj odpoledne spal, já čistila houby pod altánem , tak mi kocour Maxík celou dobu u jezírka dělal společnost.  To aby mi nebylo smutno, určitě...

Včera byl soused v lese a přinesl košík hub. Matýsek žadonil-"dědečíčku, půjdeme taky? Já bych chtěl." Dědečíčku-ne, není to překlep, Matěj tak dědovi občas zalichotí a dědouš je pak v sedmém nebi. Tak bylo rozhodnuto. Nazout si holinky, jistě bude  v lese mokro, namazat se  repelentem, co kdyby dostalo chuť nějaké klíště...Košík a nůž, jablko k svačině a hurá k lesu ! Také jsem trochu chtěla zahnat myšlenky, které se vracely k té vší zkáze po sobotní povodni v tom našem kraji. Matěj byl hrdina, jak velký okruh lesem ušel, ani jednou nezafňukal, že ho nohy bolí. On do lesa rád, tak jako my, měli jsme prima parťáka...

s dědoušem na cestě

i v lese bylo znát co voda napáchala,cesty byly s nánosem bláta a plné kaluží

voda z cest naplavila do lesa i spoustu drobného kamení

vidíte nějaké houby, já tedy ne, tak kdepak je soused našel ?

chvilička oddychu a košíček prázdný

ale kdo hledá, ten přece najde....

a už jdeme zpátky a čeká nás překvapení

přes cestu se z kopce valí pěkný proud vody, ale my máme holínky tak přejdeme

a tady další voda, nenaberem si ?

nakonec dědouš Matěje přenesl a já svůj foťáček schovala, škoda, za chvíli za námi přenášel na zádech jeden postarší pán zřejmě svou ženu, no to by byl snímek!

 jako kdyby čert Káču na zádech nesl, ale uznejte, že to byl frajer?

a to už jsme doma a Máťa mi říká: " Babí,babí, ten jsem našel já!" No, a čistit jsem musela sama, dědouš tu práci odmítá..Ach,jo....

O víknedu jsme si udělali takový malý výlet a zamířili na krásný renesanční zámek se zbytky zachovaných částí gotického hradu. Původní gotický hrad ze 13.století poznamenal Albrecht z Valdštejna, známý z dob 30leté války. Renesanční zámek vznikl na přelomu  16 -17.století a patřil rodu Clam-Gallasů. V zámku jsou bohaté sbírky skla a porcelánu, nábytku a různého zámeckého zařízení. K vidění je též velká sbírka zbraní a výstroje z dob husitských válek až po 19. století a také obrazy ze štětce barokních mistrů. Tak jestlipak víte, kde jsme to byli? Maličko napovím obrázkem.

teď už to víte !