Včera mi dědouš řekl, že ve zprávách zaslechl o mezinárodní vesmírné stanici a že bude dokonce pouhým okem vidět.  Přesvědčila jsem se, opravdu byla !  Zvláštní, ve 22.15 obloha bez mráčku a hvězdičky nikde jen jediný jasný bod třpytivě svítil. Neváhala jsem a vzala foťáček, cvak a ten úkaz laicky si zvěčnila. Dnes ráno, po čtvrté hodině,už pěkně svítalo a zářil jen měsíc. Nebyl tam sám, pěkně jasně svítila i stanice a za těch pár hodin kus cesty uběhla. Vzala jsem dalekohled a chvíli ji zkoumala. Viděla jsem takový kulatý útvar, jakoby plný světelných bodů, opravdu zajímavé.  Skutečně, bylo ji vidět....

Tu otázku jsme jistě všichni slyšeli, když jsme se bavili při jedné podařené české komedii. A ta dnes po ránu vypadla z Matěje. A při jeho hláškách dost často zírám. Kde se to v jeho tříapůlleté makovičce bere to říkám si snad každý den. A ta dnešní hláška ma zcela jasnou souvislost. Po snídani zavelím- " Máťo, běž se obout, půjdem ven !" Ten náš domek je průchozí, tedy dvoje vstupní dveře. Proto jeho otázka-" kudy, tudy.....?" tedy, kterými dveřmi půjdeme ven. Slovní zásoba a pohotově mířená, ta mu skutečně nechybí.A ke všemu začalo období- proč to, proč ono, proč tamto, proč tohle....

Matějovi jsem nedávno slíbila, že se někdy svezeme vlakem. Tím novým, zelenožlutým, co jezdí přes naši ves, to si moc přál. A své kamarádce jsem zase slíbila, že až přijede, půjdeme na malý výlet do okolí. A že sliby se plnit mají, tak splněno v pátek. Byl krásný letní den, tak batůžek na záda a hajdy ven ! A žádná plotna a žádné starosti, i dědouš se postarat někdy může...Matěj byl nadšený a vlak si užíval. Sledoval všechno a ani nedutal. Za půlhodinku jsme vystoupili u cíle. A kam že jsme to vláčkem jeli ? Přece k zámku Lemberku a ke Zdislavině studánce. A Matěj těch zhruba 5 km ušel v pohodě, nebrblal že bolí ho nohy,tak pochvalu zasloužil. Ten den jsme si všichni tři užili, bylo to fajn, byla to opravdu relaxace.

ze zastávky ve Lvové jsme prošli do kopečka lesem a zámek Lemberk už nás vítal

prošli jsme jenom nádvořím, dovnitř jsme nešli, já už tam byla, tak zas někdy jindy až Matěj povyroste

kašna se Matějovi líbila, tak obrázek na památku

tak Matýsku pojď, musíme dál...

ještě jedno ohlédnutí a jde se ke staré lipové aleji

rozcestník nám ukazuje kudy se dát dál

kolem historických domků

vstupujeme do aleje snad staletých lip, škoda, že zrovna nekvetly, to by byla krása

Matěj neúnavně vpřed a kolem božský klid...

mohutné vrásčité kmeny, pamětníci dávných časů

hodně kmenů dutých a zjizvených, tady v dutině ptačí hnízdo

zámecká vodárenská věž

jako z nebe blesk- suchá větev mezi korunami stromů

pár výhledů z aleje

babičko, půjčím mu klobouček, viď že mu sluší...

z kopečka po kamenech opouštíme staré lípy

studánka svaté Zdislavy už nás konečně vítá

svatá Zdislava /není moc vidět/, lidé sem nosí kvítí,

voda prý zázračně léčí, vytéká ze země opravdu proudem, lidé si pro ni jezdí,

i Matýsek ochutnal a byla moc dobrá

ticho a klid, to také léčí 

poseděli jsme, pokochali přírodou a půjdeme dál

ještě jedno ohlédnutí , nashledanou studánko...

něco málo z toho, co jsme ještě viděli...

plno malých rybiček

už poslední pohled a je čas jít k vlaku

Babičko, babí, babííí...To za den slyšívám pomalu tisíckrát. Oči otevřené, uši nastražené nemám jen já, to má i Matěj. A že je s ním zábava, to mi lidičky věřte. Jéjej, slovní zásobu ten prcek má, pusinku nezavře po celý den. To snad jenom když spí....Přála bych vám slyšet, co má nápadů a hlášek. Je to malý rozumbrada, tak jako děti toho věku, jenom mu sudičky daly do vínku trochu víc toho povídání. A po kom to asi zdědil? My už to víme, to nechám si raději pro sebe... Zrovna včera, když bylo hezky, šli jsme spolu na malou procházku, přes louku, nahoru k lesu. V ulici za plotem vždy bafe veliký pes. Včera tam nebyl a Máťa hned otázku: "Babičko, babí, proč nás ten pejsek nezdraví, kde je?" Já na to: " To asi někde odpočívá" Pohotový Matěj: " Jo,jo, dává si dvacet, jako děda po obědě, viď babičko?" Celou cestu pusu nezavřeme oba, jinak to ani nejde. Nosívám sebou ovocné čočky, takové barevné, ty on má rád. Když mu je dám, tak jak je cucá, na chvíli ztratí svou řeč. Pak nabere sil a jede dál. Tak jsem se zeptala: "Až vyrosteš. Matýsku, co budeš dělat?" Odpověď jak střela: " No, babi, přece kuchyně a skříně, jako táta". Já na to: " A nechceš být prezident, ten má víc peněz?" A další střela:"Jo,jo, babičko, budu prezident a budu dělat kuchyně a skříně, to bude zajímavá viď, babi"? To víte že mě ta představa pobavila, takového prezidenta jsme přece ještě neměli...Prostě, bavím se denně, když ho mám vedle sebe, i když přiznávám, že si odpočinu fakt jen když po obědě spí

.

Tady ho máte, jazýček plazí, babičko koukej jak ho mm modrý/to čočka ho zbarvila, vybral si modrou/

tak už dost řečí a budem se dívat

babičko nezdržuj, nech toho focení a radši pojď dál

nasadím si radši brýle, abych za nimi lumpačinu skryl

to už jsme tu jednou měli...

dole pulsuje naše město a tady nahoře je božský klid

babičko, babí, vrtulník letí, to vezou zraněného, viď? To je opravdu záchranná služba, "Kryštof" se mu tady říká

Už takový zvyk. Když ráno vstanu, z okna se podívám, nejdřív co slibuje obloha nad námi, pak také do zahrady a hlavou se honí vždy stejné myšlenky. Tak jak se vyvede ten dnešní den?

Dnes by mohlo být hezky, však už je léto a nad Černým kopcem ani mráček. Hned je člověku veseleji. Tak ať to vydrží po celý den. Po ranní kávě ještě chvilka klidu, Matěj ještě spí, ani dědoušovi se z pelíšku vylézt nějak nechce. A věřte mi, mám ráda ten ranní klid, než se náš domek probudí a začne být živo. Ale co, už nikam spěchat nemusím.... A tak vše beru jak to přijde, uklízet, vařit, nádobí kopce,ohlídat vnoučka, který má spoustu otázek a povídání,to vám je zábava/myslím tím vnoučka/,ten veselo přináší do všedního dne. Pro někoho možná děsná nuda, pro mne už vším možným, nabitý den. Občas bych ráda zavřela dveře a nechala starání napospas, courala se jen tak přírodou, dívala se a dívala...Ale ono to nějak moc nejde, to je jen přání, nahlas ho neříkám,raději... Tak a dost rozjímání. Co dnes budu vařit, to ještě nevím, ale jedno vím určitě, že zahrada potřebuje ty moje ruce a tam jsem opravdu raději než u plotny v kuchyni....Tak všem přeju hezký den, ať se nám vydaří, už mi končí ta chvilička klídku, škoda, že čas nikdo z nás zastavit nemůže, i kdyby chtěl....

Tak doufám, že nad námi bude po celý den zrovna tak azurová obloha, jak nad bezovými květy, a sakra ! Nejvyšší čas, pár si jich natrhat a usušit na léčivý čaj. Myslím že se říká: "Před heřmánkem klekni, před bezem smekni"  Nebo je to jinak ?

Už jsem se zmínila o malé černé kočičce, takové tulačce, kde se vzala tu se vzala...Ze soucitu jsem ji před zimou začala krmit, dědouš/tedy můj muž/ mi říkal-" to jsem zvědavý, až ti přitáhne koťata, co s tím pak uděláš..." Co by, odnesu je do útulku, který tu nedaleko je. Sami jsme si před lety z útulku vzali kocourka a postarali se, aby nečinil starosti jiným, už tak těch chlupáčků je všude dost. A tak se stalo, že si kočička zvykla a poblíž domu se usadila. Ke konci května, už nebyla sama a na seníku v kůlně si májová koťátka důkladně ukryla. Myslela jsem si, tak možná dvě, vždyť byla tak malá...Nerušili jsme ji a vyčkali. Nejdřív se objevilo jedno, druhý den dvě,a dnes už mám jasno, je jich tam pět !! Čtyři černé a jedno mourovaté, to je ale nadělení...Kočičí mámu jsme už dva dny neviděli a mě straší obava, že je v útulku nebudou chtít, tak mi držte palce, a nebo- nechcete některé? Včera večer jsem sáhla pod sedící kvočnu a nahmátnu něco hebounce chlupatého. Nevěřím zraku, ono tam bylo, pod kvočnou v koutečku ,schoulené koťátko.  Jak se tam dostalo, odpověď neznám. Myslím si, že spadlo seshora, ze seníku a místo do pelíšku ke kočičí mámě se do tepla pod tu kvočnu schovalo. A kvočna ? Té to vůbec nevadilo. To se ale dějí věci....

to bylo to první, které jsme viděli

vylezla jsem na seník a něco jim donesla,

aspoň rohlíky s mlékem, ale vyfotit všech pět, nebylo možné,

chybí jim máma, někam se ztratila

kdybych si je mohla nechat, ale ono to nejde, tak do dobrých rukou se doufám dostanou,

tak hoďně štěstí kočičáci !!!!

Sluníčkem prohřátá sobota se nekonala, příroda si přece diktuje sama, s tím nic nenaděláme. Ale kdo chce , přesto si nějaké potěšení najde, a mnohé se nabízí samo. I mně docela chyběly teplé sluneční paprsky, sluníčko bylo však skoupé. Když k večeru chýlil se den, přece jen o sobě dalo vědět. Ráda se dívám, když chystá se spát, na tu hru barev v plujících mracích. Mám takové místo kam občas chodím a dívám se jak se schovává za obzor. A tak včera večer, i když v červnu v teplé bundě, se sestrou Jarčou hurá ven. I když byla "kosa", jenom 8 stupňů, tak to podvečerní kouzlení nám přece jenom za to stálo....

nad Ještědem ani mráček, a sluníčko zapadá o hodně dál

a tady se pomalu k obzoru blíží

už jenom se ohlédnout a do tepla domů....

Bývá to krásnější podívaná, když mraky pohání vítr, ale včera se mu už nechtělo.

Věřte mi, že u zrcadla se zastavím, jen když už musím... Ale velký rybník Zrcadlo, to je jiná, tam se zastavím pokaždé ráda. Ve vysokém rákosí na břehu kolem mají útočiště divoké kačenky, hnízdí tam vodní ptactvo a k tomu jim ševelí lehounký  vánek,  i několik  labutí tam pokaždé bývá,i kapřík tu a tam občas rozčeří hladinu, prostě kolem je opravdu nádherný klid, stačí se zastavit a jenom se dívat. Škoda, že nám včera sluníčko nepřálo,moc jsem se těšila, že po delší době zas k Zrcadlu přijdu a budu se kochat a jenom kochat....

že  sluníčko nebylo, Matějovi nevadilo vůbec, stačilo že nepršelo a mohl se povozit na loďce

a já jsem se dívala a dívala... tady se na hladině odráží větve vrby i rákosí

a tady je šťastný Matěj,  takhle se na loďce povozil poprvé

koukla jsem také za humna, jak se moje sestra o políčko stará

musím ji pochválit, že se tak snaží

to nebylo včera,to už jen pár obrázků z loňského zastavení

loňský výlov ryb

nejen krásné ale i bohaté,to je mlýnecké Zrcadlo...

Obloha do čista vymetená, to je hned po ránu jinačí vstávání, však to všichni známe a tak vám všem přeju dobré ráno a ještě hezčí den!  Včera jsem trochu zahálela tak dnes resty napravím, slibuju si. Po páté ráno koukla jsem z okna, nádherný azur, klídek a ticho,co víc si přát? Vzala jsem foťáček a vyšla si ven, prošla jsem zahradu, rosou se brouzdala, a jen tak se koukala a bylo mi fajn. Tak málo stačilo abych se do dnešního dne positivně naladila a zahnala nějaké ty starosti. Chtěla jsem vás vzít sebou, probrouzdat tou naší zahradou, tak někdy jindy-/nejdou my fotky stáhnout, nějaký problém/. A ten náš vnouček , už také dospal, tak konec zábavy a musím už jít...

Venku je docela hezky, měla bych vypadnout ven, na zahradě mám od včerejška nedodělanou práci. Včera jsem si myslela, že se musím strhat, ze všech koutů to na mne volalo. Záhony zeleniny-"pojď nás zbavit plevele, nemůžeme dýchat", slípky - "pojď nám vyčistit kurník a dej něco dobrého"/máme je zavřené ve výběhu, tak travičku nemají a občas jim musím kousek zrýt,aby si mohly pohrabat/, keříčkové fazolky-"kdypak nás zaseješ", rajčata ve skleníku-" potřebujeme zalít a vylámat nárusty, jinak ti jablíčka nedáme", růžičky volaly- "zbav nás těch mšic", fuchsie, begonie a muškáty - "máme žízeň, dej nám pít".... A tak bych mohla pokračovat, dál a dál..Ono to vypadá, jako stěžování, ba ne, nebrečím, jen toho bývá najednou moc. A tak bych dneska zase měla, lidičky, ale mě se vám dneska do ničeho nechce ! Za zády oddychuje malý Matěj, v obýváku si hoví dědouš/tedy můj muž/ a na mne čeká v kuchyni hora neumytého nádobí. Samo se neumyje, pěkně si na mne počká. Hlava mi nebere, je jaksi dutá, prostě nechce se mi vůbec nic! Tak si dám kávu, třeba mě nakopne a já pojedu dál.  Že není vše hotovo, snad se svět nezboří, a vůbec-až se znova narodím, chci býti muž. Ten můj mi občas říká: "Já tě tedy nechápu, neumíš si to zorganisovat? Já dělám jednu práci, ne deset najednou..." A tak bych měla, vlastně co? Když se mi nechce, na práci kašlat, svět se přece nezboří...

Minulý týden mi přinesl hodně radostí, konečně svítilo sluníčko a přineslo vskutku letní dny. Ale tu největší radost mi udělala malá pravnučka Adélka, na kterou jsem se moc a moc těšila. V naší rozvětvené rodině jsou totiž kluci ve velké převaze a holčiček jen jako šafránu. Ale ono je to vlastně jedno, holka nebo kluk, všechna ta mrňata jsou k zulíbání. A hlavně ať jsou zdraví,co víc si při jejich narození přát. Tak si teď, ty moje maličká, trošinku zavzpomínám, týden byl krátký a zase jsi odjela domů a docela daleko, až znovu přijedeš, uteče rok....

dnes je mi přesně 8 měsíců

copak je to za babču, vidím ji poprvé, tak si ji prozkoumám...

všechno dobrý, nemusím se bát, však jsem malá pohodářka...

Tohle je ten Matýsek ? Musím se s ním seznámit...

Babičko, ta je hezká, viď?

Pojď si se mnou hrát, no jo, škoda, že ještě nechodíš,to by bylo bezva....

tak tě nechám aspoň zhoupnout, nic se neboj....

ale v bazénku je to lepší, to je jasné

tady je pořád tolik nenámého, ale já se nebojím...

copak to sem dali?

copak to jenom je?

nikdo se nekouká, honem to prozkoumám...

malá chvilka posezení

to jsem ale šikulka, chyťte si mě, lezu jako čertík...

to koukáte, jak to umím...

Máťo, pojď si se mnou hrát....

Adélko, já si tě tu nechám....

že už musíš zpátky domů? Tak pa, pa, měj se hezky a slib mi, že zase za rok přijedeš...

Jak zvládnout všechno co bych chtěla,

snad čtyři ruce abych měla....

Copak na tom dneska sejde,

že už mi to nějak nejde?

Tak jsem si myslela, co všechno udělám.  Dva krásné a slunečné dny, zrána jsem měla velké oči a plno plánů. Jenže být na dvou místech současně, to nejde. Občas slýchávám od synů:  "Mami, proč si neodpočineš, máš zdravotní problémy, musíš si zvolit co je prioritní.." Já vím. Lidičky, musím si přiznat, stárnu. Kdo k tomuto poznání ještě nedošel, dočká se později,tomu se nevyhne nikdo. A tak mne pohání posedlost. O čem to vlastně vedu řeč? O naší zahradě, kterou mám ráda. Když se tak podívám kolem, na všechny květiny, keře a dřeviny, všechny jsou výsledkem práce mých rukou. Jak se tak rýpám v zemi, hlavou se táhnou myšlenky a vtírá se otázka: "Holka, kdypak s tím přestaneš, musíš to dělat?"A stejně dál sázím, řízkuji a množím.......

 Copak se stane až to nepůjde dál, nevím, ani vědět nechci. Posedlost.. A občas i slýchávám-"mami, asi ti koupíme svítilnu "čelovku" abys na to dobře viděla..." Když mě to popadne, bývám tam do tmy, možná by se mi opravdu hodila. Co ještě není, to může být...... A od Ještědu se zas pěkně černá, už kapky spadly a prší zas. Abych ale nelhala, než jsem vybrala obrázky/jsou z loňska/ tak zase vykouklo slunko, je to jako na houpačce, tak honem ven...

     MOTTO:

     Snad každý máme koníčka,

     u mne má prim kytička.

     V té naší obyčejné zahrádce,

     chci být jako v  pohádce.........

a jestli jsem vás procházkou unavila, pojďte se posadit pod altán,

třeba už přestane pršet a ráno nás přivítá slunko, možná......

Jó. za totáče...Občas tento výrok uslyšíme a kdo by snad nevěděl, ať vrátí se zpět.  Kam tedy? No přece od roku 1989 daleko zpátky. Teď nechci rozebírat všechno to, co bylo a nebylo, co se mohlo a nemohlo, ta doba do našich dějin také patří. A kdo ji od dětství až do dospělosti prožíval, moc dobře ví, o čem je řeč. A neměl by tvrdit, že vše bylo špatné a že se nám žilo nějak moc zle. Nejsem zpátečník a nechci kritizovat moderní dobu ani morálku některých lidí, v podstatě se mám docela dobře, v některých věcech možná i lépe než dřív... Problémy byly, jsou a také budou, vývojem doby se pořád mění. V současné době je častým problémem umístění do mateřské školky  a to dříve nebylo. Moji tři synové chodili do stejné v místě bydliště, do níž jsem chodila i já a moji sourozenci a pak jejich děti. Tak jaký je problém ? Dítě z místa bydliště se u nás do školky často nedostane, dítě ze vzdálenějšího místa ano i když tam školku také mají. Je to jak v Kocourkově, prostě to nechápu. Pak své ratolesti rodiče autem dovážejí sem a tam, nic jiného jim nezbývá. Moderní doba. I ten můj vnouček už půjde do školky, moc se tam těší, máme ji od domu opravdu blízko. Tak jaký zas problém ? Vlastně měl štěstí, dostal se do školky kam se tak těší...Ale ta naše to bohužel není. Ta naše je blizoučko ta druhá nejméně o 3 km dál. Tak to je ten problém.....

Už je tu červen a prší si dál, přála bych si uvidět aspoň kousíček modrého nebe, ale nad námi místo azuru jen šedá těžká deka, vodou pěkně nacucaná....Lidičky, už mě to deptá, už mě to štve !  Co se dá dělat, větru a dešti neporučíš, natož sluníčku, aby nás zahřálo, aby se smálo...Trpělivost růže přináší ale kde ji už brát ? Chtěla bych ven, nemá smysl čvachtat se zahradou, stejně se tam nic dělat nedá. Jsem posedlá kytičkářka, a kde nic, tu nic, co jsem si vysázela zbaštili slimáci. Jsou to mazané potvůrky, obyčejná tráva jim nejede, třeba takové afrikány jsou jejich oblíbenou lahůdkou. Kdo to zná tak dobře ví, o čem je řeč... Tak přestanu zlořečit a odskočím si na malý výlet, jen na chvilku, než Matěj se vzbudí. Houby odskočím, jen zavzpomínám na jedno nedávné květnové odpoledne, to bylo bez deště a bylo to fajn!

cestou jsme potkali ovečky, v klidu se pásly , poslušné holky, ani ohradník neměly

a tady nádherný kůň, opodál jezdec, v obleku kovboje, toho jsem si ale vyfotit netroufla

malebná chaloupka, to je fotečka z měsíce dubna,zaujala mě, když kolem jsem šla

a o měsíc později už prádlo tam visí, tak nějak nedbale, ale komu to vadí, ten ať se nedívá

tento záběr je také z dubna,

o měsíc později v nádherném květu

poklidné chaloupky, těch je tu dost

zas obrázek z dubna

a za měsíc proměna, třešeň už kvete

na návrší hřbitůvek s malou kapličkou

ale udržovaných hrobů bylo jen pár

tady Jablonec n.Nisou

urostlá borovice stráží svůj kraj

už zašli jsme do lesa

tady je cíl

přestože na ceduli zákaz měl, nakonec s páníčkem nahoře byl

pohled z výšky dolů

a teď trochu kolem, na Jablonec

tady Trosky na obzoru

tady v mlhavé dálce tyčí se Bezděz

tady náš Ještěd, ale záběr nic moc

chtěla jsem jasnější obrázky mít, tak snad někdy jindy vyjdou mi líp

tady Boží muka a na soukromém pozemku ?

Tak jsem se " prošla" a zábava končí, i když bych si ráda pohrála dál. Matěj chce snídani i uvařit musím, uklidit atd., tak zas příště psát zkusím...

Pro každého je základem života to, co sám uznává, má na to právo. Pro mne je to rodina, mám "starou "školu". Když se tak sejdeme a není to zřídka, říkám si často, že je nás dost. Vzpomínám na své rodiče, vždyť na začátku cesty byli oni dva. Postupně jsme se rozrostli na šestičlennou rodinu, na tehdejší dobu to bývalo v normě, především na venkově. Dnes je to jiné, to srovnat už nejde, doba je moderní všechno jde vpřed. Vzpomínek na dětství mám schováno dost. Rodiče nás drželi zkrátka, patří jim dík, vedli nás k práci, pak nic není zatěžko, po trnité cestě se pak líp jde...Možná tam seshora shlížejí dolů, na naši rodinu co si dál životem jde a pořád se rozrůstá, vždyť i já už pravnouče mám....