Tak by se dal nazvat rozhovor dvou zdravotních sestřiček, a nebo také není píchání, jako píchání...
Píšu to, co jsem dnes vyslechla od mé dlouholeté kamarádky při společném posezení u kávy.
"Představ si, přišla do ordinace jedna matka, že dole na parkovišti má v autě už dospělého syna, a ten že si má po nějakém výkonu sám injekčně aplikovat pod kůži do břicha jeden lék, co snadno zvládne i laik. A mladík že ne, že to neudělá, že se mu teď špatně chodí a že se toho bojí, že je srab. Doktor byl zrovna mimo ordinaci, tak jsem popadla stříkačku a s matkou na to parkoviště běžela. Povídám, Leoši, koukněte se nic to není, čeho byste se bál? Tak jsem mu to píchla, viděl jak to má dělat, a že tedy jo, že ty další si doma už provede sám. Když jsem se vrátila zpátky zrovna přišla odvedle sestra Zdena a já se jí ptám - už jsi někdy píchala v autě? A fakt jsem tou otázkou nic jiného nemyslela, jen jsem se tak zeptala. A představ si, ona se chviličku zamyslela a pak z ní zasněně vypadlo - jóóó, v autě ? No to jo, ale už je to dávno, tak dáávno.....a hlavou jí proběhla vzpomínka na něco úplně jiného !"