Osudová chvíle.....

Tak to je poslední záběr našeho Fiďouška, takhle se na mne díval, když jsem ho v minulém týdnu vyfotila. Opravdu poslední a je mi smutno a nejenom mně bude chybět, smutní Máťa, on si ho předloni v útulku vybral jako malé koťátko a na první pohled si ho zamiloval.....

A kdo má tu zkušenost ví, že každý čtyřnohý kamarád, ať je to kočka či pes, se stává členem rodiny a i on to tak vnímá, i on dobře  pozná, co je to doma, pozná, kde ho mají rádi.

Bylo nedělní odpoledne a u dveří zazvonil náš soused a přinesl smutnou zprávu.

"Váš Fíďa je mrtvý, srazilo ho auto, na vlastní oči jsem viděl,  jel jako šílenec a před sebou ho kus hnal, pak náraz a Fíďa letěl obloukem a leží támhle na krajnici, tak jsem vám to přišel  říct".

Hrdlo mám stažené jak se tu na něj na obrázku dívám, a slzy se mi derou do očí. Ještě cítím jeho teplé tělo jak jsem ho v náručí nesla domů bez zjevných známek poranění, ale už nedýchal. Hladím jeho kožíšek a hlas se mi chvěje - Fíďo, Fiďoušku, cos nedal pozor  ty chlupáčku, proč jsi šel k silnici hlupáčku ? Tady si někteří řidiči naši ulici pletou se závodní dráhou. Kdyby...já vím, kdyby řidič byl ohleduplný, a měl trochu citu, jistě by mohl přibrzdit, ale když vidím, jak se někteří bezohledně ženou viditelně vyšší rychlostí než je povoleno v uzavřené obci, no, co k tomu říci, a myslím, že se najde i takový, že když srazí kočku ani to s ním nehne...

Pod rozvetlý keř rhododendronu jsme ho do hrobečku uložili,do místa, které měl rád, v koruně vysoké borovice dál ptáčkové zpívat budou, malé ještěřičky se přes kamen mihnou a na nedaleké louce v trávě sem tam nějaká ta malá myška přeběhne a Fíďa, ten hbitý lovec už nic neuvidí a  neuslyší a pod tím keřem  bude navěky jen spát.....

Až  za nějaký čas, Matěj naléhá, ale i já bych chtěla, už jsme si zvykli mít kočičáka, prostě až budou mít v útulku malé koťátko, naše cesta tam pro něj povede....