Adil | Neumím, nebo nechci?

V tento převánoční čas mám ve zvyku umývat všechny ty "střepy", jak někdy hanlivě nazývám všechno to sklo, šálky a talířky z porculánu, všechnu tu "parádu" co mám v nábytku jenom vystavenou, a téměř ji neužívám.  Nejsem moderní, jsem prostě retro....A ty kousky beru do rukou opatrně, abych nic nerozbila, mají svou duši i legendu. Musím se přiznat, že k nim mám tak pevný vztah, až je to směšné - jak matka k dítěti.  Nechci se loučit, neumím to, ale nemyslím si, že bych byla posedlá nezkrotnou touhou to hromadit, podobnou touhou, jak mívají některé ženy po zlatě.... Třeba ten celý servis, jemně zdobený malým červeným kvítím, s červenou linkou při okraji, který přijde na stůl právě jen o Vánocích, jaká asi jeho cesta byla... jeho stáří a jistě dlouhý věk?  Ze které generace rodu se dochoval?  Ten je po mojí babičce, řekl mi můj muž. A tahle souprava kávových hrnečků, z jemného porcelánu, jakoby zlatavou duhou zdobených,tak to vím přesně, tak ta je ještě mladá -  z Karlových Varů přivezená, kdypak to bylo? - no, už je to přes padesát let. A tyhle dvě slavnostní skleněné číše zbarvené do červenofialova, navrchu plasticky kvítím  jemně ozdobené, i ty jsou památeční, ty jsem dostala k padesátce od maminky. Mohla bych povídat o celé sbírce, o každém kousku v ní. Něco jsou dárečky, vím že jsou od srdce, a také vím i od koho.....Tak nevezmu krabici a všechny ty poklady do ní spát neuložím, neumím to, nechci, tak zase příští rok, v tomto čase......