Jdu loukou od "Rusáku" dolů, a na cestě zahlédnu tetu z "Druhého konce" jedné vsi, tak důvěrně známé a malebné, jak ji mám schovanou ve vzpomínkách. A jak tak kráčím podle plaňkového plotu, co to nevidím ? Irenka, v zemi až po ramena, cosi dole kutí - "ahoj, co to tam děláš ?" ptám se zvědavě.. "Mám tady lednici, tak si ji čistím", já nakouknu dolů, a kromě Irenky tam ještě vidím v krabici nanukový dort. Vtom za křovím prochází bývalá sousedka Líba, s plachým úsměvem ve tváři a s pleteným baretem na hlavě šikmo posazeným. Ani se pozdravit nestihneme, když za ní se v zápětí objeví jiná. Byla to Marie, ta, co mi ořechy nosívala, u domu měla strom každý rok obalený a jak mi přiznala, protože nic nepekla neměla je ráda, tak o ně ani nestála. Nevím, koho bych bývala ještě potkala, kdyby mi budík nezazvonil...
Ale v reálu je to jinak. Teta už mezi námi hodně roků není, Irenka plaňkový plot vlastní stále, ale lednici venku v zemi nemá, to vím jistě ! A jestli v ní má zrovna ten nanukový dort, nevím jak jsem na něj přišla - asi jsem na něj dostala chuť ! A Líba s tím baretem na hlavě kolem nás občas projde , a o té Marii nevím už nic ! Dům i ten ořech už má jiného majitele, a ona už jinde má jiné starosti .
Ale nakonec to byl jen v letmém setkání docela příjemný sen. Nikdo mě nehonil, žádný stres, šlo se mi najednou tak lehce, zelenou loukou od "Rusáku".
