Adil | Tvoje starosti bych chtěla mít...

Tohle by možná řekla mnohá zaměstnaná žena,  která doma po práci neví co dřív,  řekla by,  takové přízemní starosti, no jo, důchodkyně !  O čem je řeč ? Zkrátka o vaření ! Co pořád vymýšlet co dát na talíř, když ten druhý všechno nejí, to proto že nemůže to co by rád, a to co by mohl, zase rád nemá... Třeba rýže a těstoviny,  ty jsou v nemilosti, přitom já je ráda mám, můj muž už ze zásady by ohrnul nos...Ještě že jsou brambory, jídlo chudých, jak se dříve říkávalo, tak z nich něco udělám. Skromný oběd dnes jsme měli, žádné maso, ale bramborové placky, takovou vzpomínku na dětství. Já je ráda víc než řízek,  a kupodivu, pochutná si také muž. Brambory ve slupce uvařit a oloupat, ještě horké nastrouhat, osolit, podle oka polohrubé mouky, raz dva těsto udělat, pak váleček, nakrájet špalíčky, vyválet placičky na pánvi upéct a na talíř dát ! Může jich být kupa, nezbyde jediná, když tak dobré jsou.  Občas je udělám, není to často, ale vždycky mi připomenou jak jsme je za mého dětství dělali doma pro šestičlennou rodinu. Na žádné pánvi, ale na plátech sporáku ve kterém praskal oheň, a placky vyválel většinou tatínek, uměl to bezvadně. Byly stejnoměrné, kulaťoučké, jedna jako druhá ! Brácha a já, my dva nejstarší z dětí,  jsme měli rozdělené úkoly. Tatínek placky na pláty dával, jeden je hlídal a obracel, druhý je hotové na talíři mastil mašlovačkou, jedna po druhé se vršily na hromadu a když bylo hotovo a maminka přišla z chléva, všichni jsme zasedli, do hrnku meltovou kávu s mlékem,  a už jsme svorně dlabali.  A když jsem dnes ty placky válečkem dělala,   tak nebyly vzorně  kulaté jako ty tátovy,  vzpoměla jsem si na jednu větu, kterou tenkrát u nás pronesla babička, když k nám ročně na pár dní přijela :  "Pepo, ty placky si vyválejte sám, já je válet nebudu !"  A proč?  Táta tenkrát babičce naznačil. že ty její  placky nemají  pravidelný tvar !  Možná by tohle řekl dnes i mně. Ale co na tom, že byly šišatější, byly stejně chutné jako tenkrát, nezbyla ani jediná....