Bylo po obědě, děda si šel dát svých oblíbených "dvacet", do svého režimu dne si přece zasahovat nenechá, a mne jen tak napadlo, že vytáhnu staré album a Krýšovi ukážu retro fotky, kde je jeho tatínek ještě malým klukem. Jenže nejdřív jsem sáhla po jiném s obrázky z mého dětství a mládí. "Podívej, tohle byl můj tatínek a tady maminka, tady ta paní , co má šátek na hlavě, to je zase moje babička...." Obracím listy, plné černobílých fotek z tatínkovy tvorby, fotil rád a tak památka zůstala. Obrázky rodinné, obrázky s dětmi z příbuzenstva i ze sousedství, prostě všechno možné, jak se tak fotívá....A tak mě napadlo, zda-li mě Kryštůfek na jedné z nich mezi jinými dětmi pozná. Poznal, a hned! Tady, a ukázal prstem na jednu malou holku ve skupince dětí. Tak počkej, říkám si v duchu, najdeš mě na všech ostatních ? - a dál listujeme v albumu. Nespletl se ani jednou, - "tady seš babičko, a tady seš taky, a tady, a tady to seš ty...." vždycky na každé té fotce mě neomylně našel . Došli jsme k jednomu velkému obrázku - k fotce z maturitního tabla v roce 1962. "Babičko, co to mají všechny na hlavě ? zeptal se mě. Na fotce 32 dívek stejně oblečených. "Víš, to se dřív nosilo, muselo se, to patřilo k takové uniformě, kterou jsme pak v práci nosily. Tomu se říkalo čepec, musel být čistý a silně naškrobený,ale dneska už se to nenosí, dneska už mají jiné oblečení, víš? A to už je dávno..." Chvíli se zamyslel a já - "jestlipak mě tady taky najdeš?" A koukám jak mu oči jedou, ani nemrkne. První řada, druhá řada, ani nehlesne, a v třetí řadě zase neomylně prstem ukáže - " no tady jsi ty !" "Teda ty jsi šikula, ty jsi mě poznal úplně všude jak je to možné, podle čeho ?" "No přece podle obličeje, jak koukáš.." odvětil. "No a jak tedy koukám ? -zeptám se zas. "No takhle" - řekl jen a udělal jakousi šklebící grimasu. To mě tedy pobavilo, musím se častěji podívat do zrcadla a ten svůj kukuč si vylepšit
