Co mě do konce týdne ještě nečekaně překvapí, napadlo mě v pátek, neboť jsem opravdu měla samý pech ! V pondělí jsem se telefonicky objednala k zubařce, na preventivní prohlídku. Příjemný hlas sestřičky mi stručně sdělil - ve čtvrtek, ve 13.40. "Dobře, čtvrtek, ve 13.40 " opakuji její slova a hned píšu do kalendáře. A když už jsem se rozhodla zhostit se prevence, tak si zajdu ještě jinam, tam se objednávat nemusím, půjdu tam v pátek a budu mít splněno.... Ve čtvrtek čekárna u zubařky zela prázdnotou, přišla jsem o něco dříve, sednu si a čekám. Ta čekárna je pro tři lékaře, a nikdo v ní zrovna není, ale jako bych zaslechla zvuk vrtačky. Venku vedro na padnutí, okno otevřené a dovnitř se kromě dusna dere hlomoz z rušné ulice, cinkání tramvají, je to ta pravá městská zvuková kulisa. Jak je u nás krásně, skoro klídek, za město bych ho neměnila... Sedím půlhodinku, pak chvíli kouknu i z okna dolů na to hemžení, zase si sednu a trpělivě čekám. Který chudák tak dlouho sedí v zubařském křesle, pomyslím si, to se mi nějak už nezdá. Jdu kouknout za dveře na ceduli - jejda, vždyť za chvíli budou mít konec pracovní doby ! Tak zaklepu na dveře do chodbičky a sestřička hned vykoukne. "Měla jsem přijít, ve 13.40, na preventivní prohlídku, v pondělí jsem volala." "Pojďte dál, dnes ne, až příští čtvrtek, ve stejnou hodinu", podívá se do svého kalendáře a cosi tam píše. "Proč jste nezaklepala dříve, paní doktorka tu není, dneska má dovolenou". A já blbka trpělivka, nechtěla jsem vyrušovat, tak jsem čekala a čekala, až mne vyzvou. " Tak jsem si u vás odpočinula a přijdu příští týden !" Co jiného jsem nakonec mohla říci, přece nebudu kalendář sestřičky kontrolovat, a pro příště si dám pozor. Ale řekněte, v pondělí volám a ozve se - přijďte ve čtvrtek... Jenomže sestřička neřekla který.... V pátek se vypravím do města znovu, krok a přísun, krok a přísun - (jako když se malé dítě učí chodit po schodech ), vyšlapu do druhého patra, ale u dveří je tma. Vyštrachám brýle a čtu - celý týden dovolená ! No nic, tak zase za týden stejnou cestu zopakovat. "Měla sis tam zavolat", řekla mi pak Jarča, no měla, pozdě bycha honit. Domů se vracím přeplněným autobusem, stojím úplně vzadu a před naší zastávkou se dva ,skoro sousedé, zvedají ze sedaček. Naše zastávka je na znamení, to oni zazvoní, napadlo mne, navíc jsem táhla něco nákupu a tak měla plné ruce. Jo, tlačítko signálu někdo z nich stisknul, ale už pozdě, a řidička autobusu/ano, byla to žena/, byla dbalá všech dopravních předpisů. Nezastavila a autobus nás vyplivnul až na další zastávce, no to byl zase pech ! Venku to dusno, které by se mohlo krájet, a já se táhla jak spráskaný pes ! Co se ještě do konce týdne stane, přišlo mi na mysl. Ale už nic takového, jen jsem se mohla projít kolem Černé Nisy, a to by se mi líbilo. Vzala bych foťáček na ten malý výlet a hezky bych si to užila ! Fňuk, fňuk, já jsem tu nabídku musela vzdát, tak Jarčo, snad někdy příště.....
