Říká se, že když prý se utíkáš ke vzpomínkám a když jimi žiješ, tak stárneš a už nečekáš nic co by ještě za něco stálo....Nemyslím si, že bych do tohoto bodu už došla, to rozhodně ne, ještě bych plánů v hlavě měla dost, jenom je zvládnout uskutečnit. Ale to co nás po světě nosí, mne jako naschvál už zrazuje....A proč zrovna tento obrázek, to musím vysvětlit, když se za krásného počasí z cesty zahledím tam do lesů, nahoru a trochu si zavzpomínám, když....
Jak jsem se jednou sama vydala až na samotný vrchol Černé hory s kbelíkem na borůvky, a že jich tam bývalo hodně, a s prázdným se domů nevrátila. A co podhříbků na stráni nasbírala, ještě tak před pěti lety ! Moc hezké vzpomínky mě občas vrhnou do těch vln nostalgie, to když očima kopec pohladím, chvíli se dívám a trochu se zasním...teď, teď tam být, to bych teď chtěla, tam nahoře nad pasekou, kterou v řadě lemují vzrostlé smrky, tam na té cestě nad ní, po které došla bych vpravo až na Rozsochu, nebo doleva zase k Ještědu. Les by voněl svou typickou vůní, a koruny stromů by šuměly a šepotaly, to by byl balzám na duši ! A já bych šla lehce a jen se dívala, šla bych v blažené pohodě dál a dál, a z toho lesního chrámu by se mi ven vůbec nechtělo....