Dnešní den byl jako malovaný, přímo mne pobízel - neváhej děvče, a pojď ! Ale nejdřív každodenní "zábava" u sporáku a všechny ty kuchyňské hrátky k tomu, a pak můžu jít. To už si dědouš lebedil po obědě, gaučink prostě musí být...Na papír krátce napsala jsem: nehledej mě, šla jsem do lesa. Ze sladkého dřímání ho přece rušit nebudu.
A pak jsem šla a neváhala, a fotila a fotila......
korunu staré švestky a kaštanu při cestě
památnou lípu v naší ulici
a bublavý potůček pod lesem
a cestou přes louku k lesu
a už je výhled na město
chvíli postojím, kochám se okolím, máme tu krásně ! A za záda už se mi vkradl stín, hluboký les sem v tento čas sluníčko nepustí
a jéje, nejsem tu sama, krtek se činí pod lesem na louce
a v lese ticho bylo, ticho jako v kostele, jako v božském chrámu
lesní stín se prodlužuje, a slunko v dáli ještě laská krajinu
odsud vidíme město jako na dlani
a i Ještěd jsem si od lesa z jiného úhlu a s přiblížením vyblejskla
cestou domů, zase kolem "mého jasanu", u něj se zastavím a jak jinak - pohledem ho pohladím.....