Pod bílou peřinou.

Konečně se příroda dočkala, že už se pod sněhem schovala, tak jak to má být. A kdyby každý další zimní den co nás čeká v dlouhé řadě za sebou, byl tak pěkný jako dnes, to by byla nádhera ! Bělostného sněhu tak akorát, žádné závěje, mrazy a metelice, a navíc modrá obloha nad hlavou, juchů, to by se mi líbilo!

Všechno kolem čerstvým sněhem pocukrované, čisťouce bílé...

A  Fido je nedočkavý, okno ho láká, co asi za ním je ? Kočičí mládě je jako dítě, hravé a zvídavé. Matěj je ve škole, kdo si se mnou pohraje?  A tak lumpačí jak jen může,  a snaží se šplhat po výškách.  Jak jen může, v nestřeženém okamžiku, šup a mám ho na stole !  "Fíďo, to se dělá ? Mazej dolů, chlupáči !" On už mi rozumí ale otočím se, a hup, ten stůl ho jako magnet přitahuje, kdovíproč ? Nic na něm ležet nenechávám, ubrus jsem  sundala a stůl těď otírám každou chvíli, nedá se nic dělat. Chvilku to potrvá, uvidíš, že tě k dobrým mravům vychovám ! Jen co jsem ráno posnídala a vyluštila křížovku, posnídal z mističky také, chvíli se rozhlížel a mně pak za zády hup na stůl ! Co kdybych tam něco dobrého nechala, žejo?

Když jsem ho ze stolu odehnala, koukl se vyčítavě.  Pojď se mnou ven, chtěl bych se kouknout do světa ! Vezmu tě Fiďoušku hned, půjdeš se mnou ke slípkám, ale bude ti zima, uvidíš....

Co to je kolem tak studeného ? To ještě neznám, nestačím se divit, raději zůstanu v tom košíku...

A když je doma Matěj, to jsem rád, na naše společné lumpárničky  on  je prima kamarád !