A jedeme dál....

Čas nám letí, už je listopad a věru, to listí padá k zemi jako o závod a podzimní vítr mu neúnavně pomáhá. A že jsem si "landala" po výletech, mám tedy co dohánět....Do čeho se pustit dřív, co je přednější už neřeším. Že jsem jahodový záhon čistila až teď, že ve skleníku ještě včera visely na suchých stvolech rajčat  poslední plody, červené a ještě i zelené, že jsou jiřinky a kany v zemi, a v nádobách venku fuchsie, že jsem neposekala všechny větve z ořezávek, jak jsem si plánovala už před létem, že jsem ....Nojo, ale už  mě to tak netíží, už  to nejsem já....že netíží?  Kecala bych, výčitky vůči sobě přece jen mám...

A tak se ohlédnu na konec října, na jeden den, kdy jsem snadno  starosti za hlavu zahodila a prošla se u Bílých kamenů. Byla to zábava příjemnější než hrabat se v jahodách, prorostlých plevelem....

Původně jsme chtěli na Popovu skálu, no, přiznám, nejvíc jsem to chtěla já.  Na Bílých kamenech jsem letos už byla, ale chtěli jsme je Marušce ukázat. Tak tedy dohodnuto - půjde se ke Sloním kamenům, jak se jim tady také říká, protože se sloním hřbetům opravdu podobají.

Bylo větrno ale hezky, krajina podzimně barevná, docela pěkné odpoledne, co si přát víc ?