Na Martinskou stěnu.

Podzimní neděle lákala do přírody, já však nemohla být pánem svého času, byla jsem jak na trní.  Ale přece jen k večeru malá procházka byla, i když už sluníčko zapadlo za obzor. Cestou, vinoucí se pod bukovou strání jsme se spadaným listím pomalu brouzdali až k Martinské stěně, malé vyhlídce na skalisku. V bučině se už šeřilo, a v tom podvečerním tichu jen šustilo listí pod nohama a já si tu chvíli užívala. Jedno mi bylo docela líto - v tom šeru už žádné zlátnoucí listí pořádně neuvidím...

Tak jsem si aspoň pobrouzdala v tom listí, a že ho bylo na cestě a všude kolem nastláno...A já se v suchém listí brouzdám opravdu ráda, vždy mi to vyvolá vzpomínku z dětství, co bylo listí z kaštanů před domem, jak pěkně šustilo, když  jsem jím prošla....

"Mami, ty ses chtěla podívat někam do bučin, co třeba k Martinské stěně, v úterý máme volno", řekl mi Vláďa. Jasně že bych chtěla, za bílého dne tu podzimní parádu lépe uvidím, nevadí, že už jsem tam v neděli navečer byla.  A ještě jako bonus - budu se v listí brouzdat znova !

Tak jsme u cíle, ještě vylézt nahoru, synek mě samozřejmě jistil. Výhled byl v oparu, nevadí, i tak to bylo prima, maličký adrenalin.

Pěkné místo je tu k posezení pod vyhlídkou, dřevěné lavičky sem přibyly.

Ty kameny v bučinách, to je kolem krásy, stačí se jen dívat....