Na Olivetskou horu.

V Jizerských horách, na malém skalisku na samém vrcholu Olivetské, kdysi stála maličká chajda, zřejmě přístřešek sloužící k ukrytí při nepříznivém počasí.  Možná i lesním dělníkům v dobách, kdy byly Jizerky žalostně zdevastovány a bylo nutné vysazovat nové stromky. Na toto místo mne před dvanácti lety přivedla sestřenice Janča, která hory prochodila křížem krážem a dobře je znala. Do paměti se mi nesmazatelně vrylo, jak jsem seděla u dveří té chajdy a pozorovala Janču, jak dole pod skaliskem, ve vysoké a suché lesní trávě chystá stativ a pak soustředěně fotí. Na žádný digitál, a opravdu to uměla !  Byl velmi dobrý výhled do dalekého okolí, nově vysázené stromky byly ještě malé, a sem tam ještě stála typicky ježatá torza kmenů mrtvých stromů. A já si té chvíle pohledem užívala, ani se mi zpátky domů nechtělo....Tenkrát při zpáteční cestě,  když jsme došly až do Ruprechtic, okrajové části města, jsme si slíbily, že ještě nějaký společný výlet do Jizerek bude.

Bohužel nebyl, Janče to osud nedopřál, ale možná se seshora dívala, jak v pondělí toto místo po letech obtížně hledám. To místo jsem pak navštívila ještě jednou s Hankou, to už tam chajda nebyla, slyšela jsem, že snad shořela. Ale uzounká pěšinka byla mezi stromky ještě zřetelná a k místu nás tedy bez problému přivedla. A uplynulo deset let a já si vzala do hlavy, že se tam podívám ještě jednou, slíbila jsem Jarče, že to místo  najdeme.

Tyto staré záběry jsou pro porovnání, jak se vše za těch dvanáct let změnilo, jen to skalisko zůstalo stejné, ukryté v houštině vzrostlých stromů.

Dlouhé a náročné tůry už mi moje nohy nedovolí, i kdybyž bych po kopcích běhala ráda, proto jsem přivítala, že nás na Novou louku dovezl Vláďa autem. Vzal sebou svoji rodinku a myslím, že se všem výlet líbil. Chcete jít s námi? Tak pojďte....

Tak a jsme nahoře a uhýbáme vlevo.

Tady pěšinka končí a my se dáváme vlevo, do houští vzrostlých stromů. Matně si pamatuju, že původní pěšinka k chajdě začínala někde poblíž tohoto kamene.

Ale po pěšině ani nejmenší stopa, tak jsem se do houští pustila podle intuice. Ostatní se naštěstí drželi pohromadě aby se v nezámém terénu neztratili. Klikatě jsem  se prodírala  smrkovou houštinou, přes suché zbytky z prořezávek a nechtěla to vzdát.  To místo musím najít, přece se do země  nepropadlo !

Nakonec se mi to podařilo, mám ho, mám...!

No jo, co ostatní, jak toto místo najdou oni, vždyť nevím kde zrovna jsou. Vyškrábala jsem se na skalnatou plošinku a do ticha jako ta sova zahoukala -hůůů, hůůůů ! Jinou možnost jsem neviděla, půjdou po zvuku, i když vím, že se v lese nehlučí.

Po té chajdičce ani stopa, a skalisko neprozradí, proč vlastně zmizela. Ale já jsem šťastná, jak malé dítě, a jasně, že jsem si tu na Janču také  vzpoměla.

Všechno se kolem změnilo k nepoznání, zdravé stromy vyrostly a těžko sem nějaký turista spletitou houštinou zavítá.

Dole už jsou vzrostlé zdravé stromy, místo suchých ježatých kmenů, to kdyby dneska Janča viděla ! Možná, možná, že se seshora také dívá, jak jsou Jizerky zkrášlené...Mé houkání pomohlo, ostatní po zvuku konečně dorazili  - jak jsi tam babičko vylezla? - divil se Krýša.

Tak jsme se všichni pokochali a hajdy dolů, vracíme se jinou cestou zpátky.

Díky Vláďo, že jsi nás dovezl, že se mi splnilo to umanuté přání. Škoda jen, že hledané místo upadlo v zapomění, žádné značení ani stopa k němu nevede, jistě by z něj mohla být zajímavá vyhlídka. Třeba jednou, kdoví.....