Je sobotní podvečer - devátého srpna, sedíme u Jarči pod altánem a při kávě klábosíme o všem možném. To jsou na střídačku naše pravidelné návštěvy. Jednou k nám oni, my podruhé k nim....tak bývalo i za naší maminky, nic na tom neměníme, jen maminka chybí při vzájemném posezení.....Nosívám sebou foťáček, když je podvečer slibný a já tuším, že na obloze se bude hrát a já se těším, že se budu dívat. To nebeské divadlo mám fakt ráda, a i když je scéna podobná těm druhým, každý kus je přece jen trochu jiný....Z altánu přes stromy vidím, že už se sluníčko chystá rozehrát první děj, vstanu z lavice a hurá přes zahradu k lukám, jsem věrný divák, jen ať nic nezmeškám !
Jdu posekanou loukou, blíž a blíž, k zajateckému hřbitovu a sluníčko za kopcem pomalu mizí a obloha se barvami rozehrává.
Zastavím a ohlédnu se, to je paráda ! Jen natáhnout ruku, a kdybych mohla , zčechralé mráčky nad naší vsí bych si pohladila, zdají se tak blízko !
A v němém úžasu se kochám dále, ticho je kolem, jen sem tam přelétne pták. Zaslechnu předení motoru na obloze - také ho vidíte v dáli ? Co asi vidí ten odvážlivec nahoře ?
Z ničeho nic, je místy smutně černá, ale zase brzo kamsi zmizí. To asi nebeským jezdcům od kopyt se zvířil prach, při troše fantazie....
Hra je dohraná, sluníčko dávno za oponou, a měsíc se vydává na svou pouť.