"Nechceš jít s námi na malou okružní procházku ?" ptali se mě naši, když jsem se k večeru hrabala ve skleníku. " Chviličku počkejte, půjdu taky", skleník mi nikam neuteče a na moje ruce si počká klidně do zítřka. Do kapsy foťáček "šmejdík" a jde se !
Nad hlavou jenom pár mráčků, napůl s oblohou příjemně modrou.
A jak se tak couráme, koukám kde co kvete, a to se mi líbí, když někdo má před plotem takovou krásu !
Ani přes plot jsem koukat nemusela....a květy kaštanů svítí do dálky...
Najednou, jakoby někdo čarovným proutkem mávnul, táhlo se od kopců černo, rychle se valily těžké mraky, jakoby klesaly níž a níž. Postačila půlhodinka, nad námi ani kousíček modré, dojdeme domů a nezmoknem ?
Tak ještě kousíček a tak tak to stihneme, první kapka mi na nos už spadla...
Když za námi u domu zaklapla branka, říkám své azalce schované pod vzrostlou borovicí - bude pořádný "šplouchanec" ! A ten tedy byl !
Po něm se ukázala barevná duha, a z okna jsem si z ní vzala z každé strany kousíček. Jéje, bydlet tak nahoře, u kraje lesa, tak ne jenom kousíček, vzala bych si ji celou !
