Jak začnou růst houby, tak nemám stání, nevím, jsem jako posedlá, asi mám houbománii...A také zjišťuji, že nejsem sama, že je nás v rodině tak posedlých víc. Dnes jsem chtěla jet do města a při tom Máťovi ukázat tu novou kašnu před radnicí, ještě ji neviděl. Dala jsem Máťovi na vybranou, do města, do lesa, kam spolu půjdem ? Hned bylo jasno, do lesa ! Dědouš s námi jít nemohl, měl nějakou práci,spravoval tu naši stařenku, škodovku. Jen tak mimochodem, i když je stará, tak dědouš se snaží,aby se tvářila jak zachovalá dáma. Tak jsme se pustili do lesa sami a jiným směrem než jsme zvyklí.No to jsme si dali, než jsme se prodrali na známá místa. Vidět tak babču, na velké pasece, s batohem na zádech, v náručí kluka, jak se vysokou trávou přes mokré výmoly prodírá ven. No, to by byla podívaná ! Také pichlavé větvičky ostružiní, jak mohly, tak se nám do cesty pletly. Příště se tomuto místu obloukem vyhnu, jednou to stačilo, až,až... Přišli jsme na cestu, kterou už známe a nad ní je dost prudká stráň. V tom bláznivá babča dostala nápad: "Máťo, co myslíš? Nevylezem nahoru, tam by mohlo něco růst, tam se houbařům moc nechce, co říkáš?" Matěj že jo,tak jsme až nad Skalku nahoru lezli a košík tam skoro naplnili. Máťa tam běhal sem a tam, houbičky sbíral, on už je zná. Ta cesta dolů, to taky bylo, slezli jsme celí zpocení. Máťa chtěl předvádět jak to sjet po zadku, že by nás nohy nebolely.A dole mi povídá: "Babičko, sáhni, bolej mě kolena, babičko, bolí mě celej člověk." Tady je důkaz jak všechno kolem vnímá a jak si to za uši zapisuje. On občas od babči ta slova slyší, když někdy hudrá na své nezdravé nohy.....
...
Tak už dost mých řečí a podívejte, jak si s tím kopcem Matýsek poradil.
Tady pohled dolů odkud lezeme pořád výš.
Tady už pomalu košíček plníme a Matěj je plný energie, on má stejnou nemoc-houbomanii...
Tady jsme dole u cesty, která nás vyvede na okraj lesa.
Těch pár hříbků jsme našli nahoře nad Skalkou, kam jsme se hrdinně drápali. A byly zdravé, opravdu. Zbytek byly růžovky, ty máme rádi, řízečky, do octa, všechno jsem stihla.
A když Matěj odpoledne spal, já čistila houby pod altánem , tak mi kocour Maxík celou dobu u jezírka dělal společnost. To aby mi nebylo smutno, určitě...