Na Liberecké výšině.

Krátce po nedělním obědě mi zazvonil telefon.  "Mamko,  jdem se kouknout na výšinu, nechceš jít s námi ? Za půl hoďky jsme u vás.." Jasně, že takové pozvání neodmítnu, navíc je docela hezky, žádný mrazivý leden.  Z parkoviště v Lidových sadech je to lesem pěkná procházka, i málo zdatný to při stoupání do kopce ujde. Na historickém snímku je původní podoba Liberecké výšiny, která byla postavena v letech 1900 - 1902, podle návrhu norimberského architekta J. Schmitze, tak jako Liebiegova Lesní vila, /tzv. Wolkerovo plicní sanatorium/, které se nachází v zalesněném prostředí o něco níž. Tento objekt už dávno ke svému účelu neslouží a jako některé jiné, dříve honosné budovy, chátrá. 

Pár slov z jedné publikace Krajanského sdružení rodáků a přátel Liberecka:

Historický pohled na původní podobu Liberecké výšiny vyvolává povícero otázek. Co to bylo za dobu, která téměř přes noc z kmánů učinila pány a umožnila jim stavět čtvrti letohrádků a v lesích umělé hrady ? Kde se v kdysi chudém městě pod Ještědem vzala ta mocná síla, která prakticky během deseti let vytvořila mezi starou zástavbou a zalesněným Kovářským kamenem celé Lidové sady, dílo,  které dodnes vzbuzuje úctu i nadšení ? A jak se tu asi žilo, v ulicích, které dodnes platí za nejlepší liberecké adresy ? A konečně, jak s tímto úžasným dědictvím jednou v budoucnu naložíme ?

Kdo někdy Lidové sady křížem krážem prošel, kdo zašel do ZOO,   či Botanické zahrady,  dá mi jistě za pravdu, že je tam v té čtvrti plné zahrad a rododendronů skutečně hezky. To jsem jen odbočila, teď už  půjdeme na Libereckou výšinu, která stojí téměř na úpatí Jizerských hor.

Tak to je současná podoba po rozsáhlé opravě.  Ke konci minulého století byl objekt již několik let uzavřen, vyhlídková věž i restaurace pomalu chátrala a kolemjdoucí  turisté neměli žádnou šanci posadit se dovnitř, natož si vyšlápnout nahoru na věž a pokochat se výhledem do všech stran.  Dnes má budova nového majitele, a slouží zas k dřívějším účelům.

Na kamennou věž se dá pohodlně vystoupat po dřevěných schodech se zábradlím, a z oken se rozhlédnout do všech stran.

Cestu zpátky jsme zvolili jinou, o něco delší.

Vyšli jsme z lesa v krásné vilové čtvrti, mají to sice do kopečka, ale všechno tak upravené, až na mne dýchlo cosi honosného z  její dávné bohaté historie. Škoda jen, že už jsem si nic z toho nezvěčnila.

A už jsme u neplaceného parkoviště, poblž ZOO, na konečné tramvaje. Tenhle výlet si ještě jednou dopřeju, ale v jinou roční dobu.