Jen co odešla machnínská návštěva, bylo už k večeru, táhlo mě to ven. "Kam jdeš?" - ptá se mě dědouš, když jsem si brala bundu s čepicí. "Chci se projít, pojď taky, to ti jenom prospěje." "Nejdu, nechce se mi, je už tma a fouká tam", - já věděla, že ho z křesla od telky ven žádným přemlouváním nedostanu. "Já vím, že se vůbec ptám, viď?" Zaklapla za mnou branka, tak kam ? Půjdu nahoru, naší ulicí pod les, domky jsou tam roztroušené, bude tam klídek, pohoda, zdravě se provětrám a jen tak si budu o všem možném rozjímat, a tak se stalo....Kolem takové ticho, ani jeden pes nezaštěkal, jen jedno auto mě minulo, jinak nikde ani človíčka ! Jen mírný vítr si pofukoval a místy, pod rozsvícenou lampou, se krátil a prodlužoval jenom můj stín.... Nahoře, pod lesem jsem přešla mostek a chvíli se zastavila, že si ten klídek ještě víc vychutnám. Zakloním hlavu a dívám se nahoru, na temné nebe, hvězdami hustě poseté. Větší i drobné, jak krásně se třpytily, daly by se vůbec spočítat ? - jen tak mě napadlo, jéje, být takhle teplá letní noc ! Lehnout si na záda do voňavé trávy, utrhnout stéblo a v zubech ho žmoulat, své myšlenky posílat nahoru k hvězdičkám...vrátit se do mládí....to by bylo !
Vracím se domů tou naší vsí, po jiné cestě a žádný spěch. Tady mě potok doprovází, bublá si, šumí a voda živě klouže přes kameny, v mírných zákrutech nabírá sílu a pak se svou věčnou písní pospíchá dál. Jen já se loudám, těch světýlek na domech, na štítech, na oknech, někde i na kůlnách, na všemožných místech...! Někde docela hezké, někde až nevkusně umístěné, taková vánoční móda sem před časem vtrhla ! I nasvícené soby jsem za plotem zahlédla, ale nechci tu brojit proti těm rozmarům. Stejně je nejhezčí podívaná, když do tmy září za oknem ozdobený stromeček,to je ten pravý symbol Vánoc. A k tomu bílé sněhové vločky, co se lehce a tiše snášejí na krajinu, klid a mír kolem... I tak, bez bílého sněhu, to pro mne byla skoro svátečně a neobyčejně prožitá hodina.
