Za vůní pšeničných klasů...

Byl teplý podvečer a slunko se pomalu chýlilo k západu, a já zase dlouhou chvíli rozjímala u Pardoubku.  Za mými zády, za řadou letitých buků honosná lázeňská budova a já se kochala klidnou hladinou, život na vodě pomalu utichl, spokojená labutí rodinka i hejna kačenek zmizela kdesi v rákosí....Všude takový klídek, nikde ani živáčka , jen dvě zahalené ženy kolem mne pěšinou prošly, ty jsem tu vídala častěji....

V mé duši taková pohodička, však jsem si jí dosyta vychutnávala a lehounký vánek mi pod nos přivál známou vůni z nedalekého pšeničného pole. Bylo mi tak nějak lehce a s trochou nostalgie jsem si ve vzpomínce vybavila voňavé obilné pole, zdobené modrou chrpou a vlčím mákem, které jsem vnímala už jako dítě....Jejda, to už je tak dávno a já stále tu vůni cítím i v té malé vzpomínce ! Tak jsem se od Pardoubku vydala na  procházku, ještě kousek dál, mezi ta pole, abych se pohledem potěšila . Jak málo mi stačilo,  být jako v ráji na zemi....A potom ještě posezení pod rozkvetlou lípou, no, ani se mi zpátky jít nechtělo. Tak už dost povídání, snad obrázky řeknou víc....

Strom života z předního pohledu, hned za ním Pardoubek .

Podvečerní klídek u rybníka, stíny se pomalu prodlužují...

chvíli jsem poseděla pod košatou lípou, v její koruně to pilně bzučelo....

Jéje, tam bylo tak hezky.....