Musím být optimista, jinak to nejde, každý den cvičím tu ztuhlu nohu. Vláďa mi obstaral motorovou dlahu, na deset dní ji mám teď doma, žádné zahálení nebude ! To je vám bezvadná věc, nohu za mne v pomalém pravidelném rytmu za mne ohýbá sama ! A já si při tom jen tak ležím, nohu správně položenou, nastavím úhel ohybu a už to jede ! Pomalu nahoru až do ohybu, tam si oteklé koleno tiše krátce sténá, potom zpátky dolů, do ůlevy, a dál znova a znova....
A abych to "mučení" moc nevnímala, jdou mi různé myšlenky hlavou. A doma je doma, to je jasné, špitálské lůžko je už jen nedávná minlost. Po tom zážitku můžu porovnávat, co vše se k lepšímu v péči změnilo. Zažila jsem tam léta šedesátá, z té druhé strany, než každý pacient. Všechno jde kupředu, technika, vybavení, to je moc dobře, tak zpátky ani krok....
Před pár dny, jak jsem tam ležela, přišli na pokoj dva mladí budoucí zdravotníci, hezká dívenka a hezký mládenec, za úkol měli umýt a povléknout lůžko pro nový příjem. Nedalo mi, tak jsem se zvědavě zeptala na školu, jak to tam chodí, abych si zavzpomínala. " Je to samá šikana" povídá děvče, a chlapec jí přizvukuje. "Skoro nás mrzí, že jsme si tu školu zvolili, je to tam děs...!" "Jestlipak ještě funguje to hřiště u školní budovy, to jsme tenkrát zrovna budovali, když jsem tam chodila" - "ale kdepak, to se neužívá, tam se chodí jen kouřit..." Dál jsem se raději na nic už neptala, mám na tu školu přece jen vzpomínky jiné. Žádné cigárko, žádná rtěnka, žádné líčení, žádné dlouhé nehty lakem ozdobené, a při praktických cvičeních v demonstrační učebně pod našrobeným čepcem vlasy do síťky pevně uvězněné.... A tak vám nevím, i tohle by byla pro ty dva šikana, asi jo, opravdu nevím....