Že by absťák ?

Absťák ? To snad ne, zdál se mi jenom podivný sen. Že ráda fotím, nemusím zdůrazňovat, přesto po tom delším a nevlídném čase můj foťáček tak trochu zahálel. Prostě nebylo kdy a také nebylo co.........

Včera navečer se konečně ukázalo slunko, jasný signál, že snad už bude líp. Noc byla neklidná, budila jsem se, až mne k ránu do svých sítí vtáhl bláznivý sen. Jsem někde v  cizině, na poznávací cestě, krajina nádherná, nejdřív vidím sníh, pak rázem zelenou trávu a sluníčko laská vrcholky hor. A pod kopcem v údolí , rdí se červené střechy malebných domků, jedna vedle druhé.. Božská to podívaná !  Honem foťák, kde jen ho mám, chytne mě moje posedlost. Tohle si nenechám ujít, to budou snímky, kde jen ten foťák je ! Zuřivě hledám, nikde nic, zmizelo celé mé zavazadlo. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neví, je prostě fuč ! Okradli stařenku, okradli - teď půjčím si trefná  Renčina slova,   fakt jsem se uboze cítila. Pak zmizeli všichni, já zůstala sama, sedla jsem na kámen, s holýma rukama, opuštěná. A jak tam tak sedím a roním potoky slz, tak jsem se nad ránem probudila. A můj foťáček, potvora jedna, se na mne směje z police - co holka blbneš, vzpamatuj se, vždyť tu pořád jsem...! Ty potoky slz., bůhvíkam  odtekly, oči i polštář suchý byl, jen pekelně ztuhlá noha se hlásila, byl to naštěstí jen blbý sen !