Den za dnem takto uvězněná, se vším všudy, i s tím nepříjemným, pelášil dál a dál. Za okny mrazivo, mlhy a sníh, slunko se nechtělo pousmát. Jéje, kdyby se smálo, to by mne těšilo vidět z té výšky tak kouzelné panoráma.
Když se občas maličko pročistil vzduch, viděla jsem až k domovu, nahoře pod kopcem bílo, celý Běloušák, i ten "můj" jasan v louce, a když jsem koukala na ty lesy, vybavilo se mi houbaření, tam vpravo, na Rozsoše, kolem té mýtiny až nahoru na hřebeni kopce, to vám bývalo hub ! Takové potěšení.......
A počasí vrtošilo, v pokoji teplo až moc, a venku jak v zimě a nevlídno.
A přece jen, na malou chviličku se ta těžka deka nad městem jedenkrát protrhala, jenom na chvíli a dost !
I na Jizerky a harcovskou přehradu jsem z druhé strany viděla.
A že byly zrovna ty Velikonoce, letos mě nechaly jaksi v klidu, to jarní zdobení domova jsem z hlavy pustila, pro jednou se svět nezboří, že jo? A navíc, stejně jsem nebyla doma....,
A tak mi Kryštůfek v košíčku přinesl kuřátko - "babi, na, když jsou ty Velikonoce..."
Ale zkátka jsem vůbec nepřišla, zmalovaná jsem byla i bez pomlázky. Však při jedné vizitě mladý a fešný doktůrek s úsměvem prohlásil : Tak jsme vás tochu zmodřili, když jsou ty Velikonoce..."
Když už, tak už, ještě malá jizvička, právě mi vytáhli stehy, co stehy, sešívačkou tu ránu asi šili, asi 30x při tom s ní cvakli. Nebojte, už je to dobré, tahle hrůza už vypadá lépe.
Takový dortíček s láskou mi udělala - Vítej doma !
A tak už jsem doma, no ještě to není sranda, noha je ztuhlá, cvičím jak zvládnu, musí být na mne groteskní podívaná. Dvě francouzské hole jsou moje kamarádky, bez nich zatím ani ránu. Až přijde čas, zahodím je, jo, někam do kouta je zahodím....
A sazeničky rajčat za tu dobu povyrostly, svou rodinku chválím, opravdu se starala. A zvědavý páv ze sousedství, prý jednou přilétl až na okenní parapet, díval se dovnitř, prý mě asi hledal.
A dík, že jste mi děvčata držely palce
