Možná, že moji vrstevníci kdysi také navazovali dopisová přátelství psaná azbukou. Ruština byla ve škole od čtvrté třídy povinná, tak družba s ruskými dětmi docela běžná. Když sestře Marii jedno děvče od Sverdlovska sdělilo, že její děda se narodil v Čechách a na svou rodnou zem vzpomíná rád, tak mne cosi napadlo....
Poslala jsem mu pozdrav z rodných Čech, a tím to zvláštní přátelství začalo. Psal se rok 1960. Na pozdrav přišla odpověď, čitelnou češtinou, plná radosti, kterou neskrýval. Svěřil se, že v první světové válce padl do zajetí a s tou co ho zachránila se oženil a zůstal s ní v cizině. Kontakt s původní rodinou přerušila druhá světová válka a o jejím osudu pak už nic nevěděl. Vzpomínal na sestru a na bratra, kteří před válkou bydleli v Praze. A tak mě napadlo, co kdybych je našla? Bylo to docela snadné, Evidence obyvatel Prahy mi ochotně vyhověla a sdělila mi adresu jeho dosud žijící setry. Tak se po mnoha dlouhých letech mohli zas obejmout dva, už ne mladí, ale staří sourozenci.
Ta starší uprostřed svého dědečka "odtajnila".
Děd s bábuškou z Uralu na pozvání jeho sestry přijeli do Prahy. Všichni si přáli, abych je tam navštívila, byli jsem společně v Národním, dávali Jakobíny. A dostala jsem dárkem i hodinky. Jeden den se zastavili i u nás.Bylo to milé a dojemné setkání. Tatínek vytáhl heligonku a zahrál, a děd z Uralu zpíval českou písničku tak procítěně, až mu tekly slzy, za které se nestyděl....
setkání u nás doma
S jeho sestrou jsem na oplátku byla pozvána k nim na Ural. Bylo mi nejvýš sedmnáct a nemohla jsem, kámen úrazu - nebyla jsem příbuzná.Jeho sestra můj doprovod musela oželet a já zase to,že žádný velký výlet do světa nebude. Být to v dnešní době tak se tam podívám, to že nejsem příbuzná, by nebylo žádnou překážkou.
společné foto poslané z Uralu
Hodně podobných dopisů jsem měla na půdě v krabici, všechny mi požárem před lety ohořely, na to teď nechci a nebudu vzpomínat. Je to pryč. Jen tenhle jsem našla ve starých fotkách založený, taková malá vzpomínka na jeden lidský osud.