Za bílými dveřmi.

Když jsem ke dveřím čekárny před devátou dorazila, byly ještě nedobytně zavřené. Před nimi postávali čtyři lidé, v očích němý otazník.  Pak cvakl zámek, konečně !   "Je vás tu na devátou nějak hodně, jste všichni objednaní? Musím to zkontrolovat...." Čtyři židle v čekárně byly ihned obsazené, na povel do rukou kartičku pojišťovny a předepsaný poplatek, žádné zdržování, ať to odsejpá. Na vyzvání vchází do bílých dveří první, už starší pán.

 A všichni zřetelně slyšíme :   A,  zet,  u, pé, o, em, ef, i, en , bé...... syšíme dobře, aniž bychom chtěli. Pán četl skoro jako když bičem mrská ! Pak  žádal doktorku o něco předepsat, ale asi v nevhodnou chvíli. "Teď na mě nemluvte, vidíte že píšu !" 

Přede mnou na řadě druhý, pak třetí a toho čtvrtého jsem ne mojí vinou nakonec předběhla.  "Paní Adilová, pojďte dál, budu vám rozkapávat, a pak budete čekat." Vklouzla jsem do dveří, jenže nejdřív že zkontroluje i to čtení.  Lidičky, šlo to jako po másle, já nějak líp viděla a nemusela na spodním řádku některá písmenka skoro hádat. "Hm, to je divné, posledně i před tím, jste to všechno správně nepřečetla..." kroutila očařka hlavou. Jedno je jisté, jen co jsem ze dveří ordinace vyšla, těm co tam seděli bylo už jasné - to je ona, co si dělá z doktorky srandu ! Jednou pořádně nevidí, pak zase vidí,je tohle vůbec možné?  Ať je to jak chce, mne to potěšilo, možná se načas očisko "odkalilo", kéž by,jo,jo......Tak zase za půl roku