Bratrská rada.

Jistě je lepší mít sourozence, než vyrůstat jako jedináček, také je víc na co vzpomínat. Na svět jsem přišla jako druhá v pořadí mých sourozenců, když už byl na světě starší bráška. Dnes už nám nepoví nikdo, zda-li jsme rodiče  zlobili, nebo naopak byli hodní. Ale střípečky vzpomínek v paměti zachycené, nějakou tu příhodu občas připomenou. 

Nedávno jsem s Matějem prohlížela pár starých fotografií z tatínkovy "dílny", a při pohledu na tuto fotku se mi vybavila jedna poťouchlá bráškova rada.  - "Na, vem si to prkýnko, a až budeš dole, strč si ho před sebe..."  A já ho poslechla, holka hloupá a důvěřivá !

 Tak ale od začátku:

 Matně si pamatuju na celé vozítko, co je na obrázku. Byla u něj taková "sajda" ze silné překližky, pěkně tvarovaná, natřená světlezelenou a krémově bílou barvou. Když jsme povyrostli,z té sajdy nám tatínek udělal houpačku. Tak trochu podobnou těm na pouti. Za vraty stodoly do kruhů v trámu připevnil čtyři dlouhé železné pruty a na jejich konce přidělal tu sajdu. VCešel se do ní ale jen jeden, ten druhý ho rozhoupával. Výš a ještě výš, tam a zpět, ze vrat stodoly až nad dvorek , létala houpačka vzduchem ! To jsme si oba užívali ! Jenže při tomhle létání mě "lehtalo" u žaludku.  "Nerozhoupávej mě tolik, bude mi blbě.." žadoním na bráchovi.  Podal mi krátké prkénko a jako starší mi radil: "Na, vem si to prkýnko, a až budeš dole, strč si ho před sebe, to tě zabrzdí..."  Totiž v té sajdě nebylo dno, bylo jen sedátko, prostrčit prkénko nebyl žádný problém.  A já ho poslechla, holka jedna důvěřivá ! 

Naštěstí, byla jsem šikovná a přežila to!   Bylo mi blbě víc nežli z houpání, ale na brášku jsem nežalovala.  Jestli si Ríša někdy vzpomene  na některá příkoří, co jsme si páchali navzájem?  Ale tak moc jich nebylo, už si nevzpomínám Jo, ještě jedno by tu bylo, ale zas někdy jindy povyprávím, - jak se říká zub za zub, oko za oko, bylo naše  vzájemné škádlení oboustranné..