Dostala se mi do rukou tahle knížka, a přečetla jsem ji snad jedním dechem, dokud jsem poslední stránku nezavřela. Zapálený filokartista v ní píše o světu pohlednic, líčí svět sběratelů a jejich příběhů. lidí a lidiček plných snů, splněných a nesplněných přání, malých a velkých radostí....
Autora osobě neznám, i když je liberečan, ale vím o něm, mívá články v novinách a vyrůstal v nedaleké sousední vsi.
A tak si dovolím nabídnout aspoň úryvek z této čtivé knížky.
Mnohému se může sbírání pohlednic jevit jako naprostá poklidná činnost nevyžadující fyzickou kondici. Musím vás vyvést z omylu. Kolik kilometrů jsem na cestách za pohlednicemi najezdil na kole nebo nachodil pěšky! Šplhal jsem a lezl po půdách a senících a za ty roky sbírání přemístil tuny čehokoli, co mi bránilo v přístupu k pohlednicím. A troufám si říci, že v počtu utrpěných úrazů, se mohu směle rovnat k aktivním sportovcům. To mi třeba zavolala paní z Barrandova, abych si takříkajíc "sofort" přijel pro staré pohlednice. Neváhal jsem, sednul na kolo a jel. Musím dodat, že Barrandov se říká tovární čtvrti nad Totexem, blahé paměti, u městečka Chrastavy. Vyjel jsem z Machnína a využil zkratky kolem rybníku Oko, abych do Chrastavy dorazil co nejdříve. Ještě před cílem jsem však tvrdě narazil do železné závory. Ví Bůh, že kolu jsem příliš neublížil, ale já se celý doslova omotal kolem traverzy. Modřiny, které jsem si tehdy pořídil, si primář liberecké ortopedie Mudr Pohan nafotil jako důkaz lidské hlouposti.....
To je jen úsměvný úryvek z tohoto sběratelského adrenalinu, v knížce je mnohem víc zajímavého, právě o starých pohlednicích, těch vzácných kouscích, veliké lásce jednoho zapáleného filokartisty.