Ovar, prejt a jitrnice....

 Při rodinném posezení se občas otvírá tresor vzpomínek,  a už to jede..... No jo, nejhezčí vzpomínky jsou právě ty příhody z dětství. A jedna z nich je právě teď  tady. Do školní jídelny ani do družiny jsem nikdy nechodila, na oběd jsem musela domů. K našemu domu patřilo pole, na něm brambory, obilí, řepa i zelenina.  Měli jsme ve chlévě stračenu, kozu, husy i králíky a každý rok jsme si vykrmili  prase.  Bylo to dobré pro naši početnou rodinu, ale přece jen, bez práce by nebyly koláče.... Když přišel čas domácí zabijačky a řezník pan Franc vepříka porcoval, z hrnců se linula směsice typické vůně, z ovaru, jelítek a jitrniček, také z tlačenky, v ohromném hrnci míchala se prdelačka, no přiznám, jako dítě jsem tu vůni neměla nijak ráda. Nic z toho mne nevábilo, ale sulc co dělal tatínek, to bylo něco ! Na kostičky krájený, s octem a cibulí...jéje! A pak ještě škvarky, které maminka najemno rozemlela, na čerstvém chlebu posolené, to byla mňamka ! A doma pěkně vyuzené libové masíčko...tak už dost, hned bych si kousíček dala ! 

Vrátím se ke škole, o té jsem začala při vzpomínce. Paní Venclová, tehdejší školnice, bydlela na malém kopečku hned za školou, a tak u nich ve chlévku jednou měla škola vepříka, ze zbytků školní kuchyně krmeného. Tenkrát tu bylo jen pět tříd a všechny děti bez rozdílu byly pozvány na vepřové hody. Nebylo mi víc jak osm roků, ale dobře si pamatuju před sebou ten prejt s bramborem na talíři. Snad si nikdo nevšiml, že jsem prejt nejedla. Ale z talíře zmizel, to jo !  Já si ho nacpala do kapsy zástěrky s kanýrkama...no, už je to dávno promlčené....    Doma cepovaná, nechtěla jsem urazit.....