Jak běží čas.....

Moje kroky vedly tam, do míst, odkud už není návratu, šla jsem rozžehnout světýlko na počest tatínkovi...Každého 11. prosince, už po čtyřicáté...

Cestou mi křupal sníh pod nohama a v myšlenkách jakoby se zastavil čas....

A hlavu mám plnou všeho, co se událo v ten sobotní prosincový den v roce 1971, kdy nás tak nečekaně zasáhla ta bolestná zpráva, která přišla jako ten blesk z čistého nebe.

Proč, proč, proč bývá někdy ten osud nemilosrdný, proč ? A tatínek někdy říkával, budu tu do sta let.....

Bratříček, tatínek, maminka i můj nejstarší syn.....