Jak asi mohlo být? Listopadové pošmourno,lehce mrholilo, takový nevábný čas,chladno a mokro, žádná paráda. Na stromech v zahradě sem tam ještě nějaké listí, to spadané jsme naštěstí za pět dvanáct shrabat stihli, i jiřiny a dosny mám už pod střechou. No, pod střechou ve skleníku, až trochu oschnou, musím je očistit a na přezimování uklidit. A tak to nejnutnější je skoro hotovo, i když ještě jedno místo na úklid čeká, tam jsem si na čas dala. Starý skleník, do země zapuštěný, musí se do něj po schodech. Měla jsem tam původně víno, už jsem se tady zmínila. A taky tu většinou množím dřeviny a tak, prostě svému koníčku tu povoluju uzdu jak jen to jde. No a taky nic nevyhodím, tedy nic zeleného, co se má růstem k světu.....
Matěj je doma,/ty pupínky pomalu mizí/,tak udělám palačinky, má je rád, tak jsme se ráno dohodli. "Jdu ke slípkám, za chvíli přijdu" povídám dědoušovi a mizím ven. Pustím slepičky z výběhu do zahrady, aby se trochu na zeleném popásly, vlezu do skleníku, kouknu nad hlavu - nojo, měla bys ten zbytek otrhat, venku je zima a tady už to stejně nedozraje...
I když jsem žádná semínka tady nezasela, ani předpěstovanou sazeničku nevsadila, kde se vzaly tu se vzaly, vyklíčila mi tu tři rajčátka. No co, když tu není to víno, tak je tu nechám, třeba z nich něco vyroste. A ono vyrostlo, nekecám, divoce narostlo do výšky přes dva metry. Nic jsem se nestarala, jeno občas zalila. V té houštině listů narostla rajčátka - tohle je fotečka z konce října.
Tak jsem včera vylezla na stoličku a pustila se do práce. A že ti dva doma mají chuť na palačinky jsem v té chvíli z hlavy pustila. "Babííí, kde jsi, my máme hlad..." klepe Matěj na okno kuchyně. "Jojo, už jdu..." Stihla jsem to, to je jasné, oběd byl před dvanáctou na stole. A domů jsem nepřišla s prázdnýma rukama,možná z toho něco ještě dozraje....
