Když jsem chytala lelky....

Včera byl už od rána venku takový mrtvý klídek, ani lísteček se nepohnul, našedlá obloha tak nějak nízko a chvílemi jen náznak, že tam někde nahoře vězí i slunko. A den mi uteče tak jako tak, je jedno, jestli je hezky, nebo nevlídno, dlouhá chvíle mi prostě není. ...Jenom ten stereotyp, jo, jo, občas mě ubíjí, a já bych toho ještě tolik stihnout chtěla, a ono mi to doprčic , tak jak bych potřebovala, už běhat nechce...Tak a dost fňukání, třeba to vyjde a bude líp !

A tak včera, v odpoledním čase, jako když mávne proutkem, slunko se prodralo a bůhvíkam se ztratila ta šedá, a hned bylo veseleji. K večeru jsem šla ke slípkám sebrat vajíčka a všimla jsem si, jak se sluneční papsky derou přes větve stromu, jak se třpytí a mihotají. Honem pro foťák, napadlo mě, třeba ten sluneční záchvěv zachytím. Jasně, nestihla jsem, ono snad v minutě zapadlo za kopec a já jen koukala a chytala lelky..... A tak jsem to prošla kolem domu, zahrada už tak nějak posmutnělá, všechny ty kytky a rostlinky. Některé se ještě drží, ještě se jim nechce odejít, já vím, jako by říkaly proč? když jsme tolik parády přes léto nadělaly...

Takový podvečerní podzimní den, už  to venku vůbec nehýří květinami, ale přece jen nějaké tu pořád jsou.

Kromě okrasných jahůdek co jsou pod borovicí jsem objevila tohle: Hele, houby mi tady rostou !  To je strmělka anýzovka - a je to houba jedlá, žádná prašivka...

Tak tohle bylo také překvápko, na hromadě písku u zdi se k životu probudila jedna kytka, hotový nezmar, kdoví, jak se tam semínka dostala...

A u jezírka se to začíná pomalu choulit, od vody je rostlinkám už zima, traviny žloutnou, život z nich prchá....

a tyhle dvě krásky, se k nám naklání zvědavě od sousedů

fuchsie a begonie - ještě se nevzdaly, ještě tu budou, než je mrazivo úplně sežehne

A jak si tak lelkuju s foťákem po zahradě, nad hlavou přelétne letadlo.

Zakloním hlavu, dívám se nahoru, trochu se zasním - to by bylo, dívat se dolů ,  jak z ptačí perspektivy, to by se mi jinak lelkovalo, to tedy jo....