Ten náš mourovatý kocour si uměl vybrat, vlastně vybrala jsem si ho kdysi já, maličkého, v útulku.No, vlastně ten podzimní den před sedmi lety tam ani jiné koťátko na výběr neměli. Vím to já a ví to i on, že z celé rodiny jsem u něj já, ta první v řadě, ta co se postará....A Maxík je pohodář každým coulem, vždycky když něco na zahradě dělám, jakoby nic mě pozoruje, a žádný můj krok mu neunikne a u té své misky je vždycky v pravý čas. Stačí jen cinknout v kuchyni lžící, či klapnout dvířkami lednice...On tedy někdy i tak trochu tajně pozoruje mne, a já s oblibou někdy i jeho, to je pak v oboustranné pohodě.
Jedno jeho oblíbené místo je mezi keři, pod velkou borovicí, na vyhřátém jehličí, trochu slunka i stínu. Dělá že spí,ale uši má většinou nastražené, stačí na něj jen promluvit.
A jak jsem řekla jen - Maxíku, zdvihl se a odloudal se o kousek dál,lehl si pod jabloň,chvíli líně mžoural a pak se oddával té kočičí pohodičce klidně dál.
Přišla jsem k němu a zašeptala -Maxíčku, Maxi, jen hlavu otočil, aby se ujistil, že jsem to já....
Pak se jen líně převalil na druhý bok a jakoby potutelně naznačoval - to koukáš jakou si umím udělat pohodičku, viď? Proč si ji taky neuděláš...?
Maxi, Maxíku, ty jeden povaleči - ještě ho poškádlím polohlasem, a on se protáhne tak slastně, že mu to pomalu závidím
no jo, ty chlupáčku,takový veget, tak si ho tady dál užívej
tak ještě jedno poslední protáhnutí a teď už mě neruš a nech mě v mé pohodě....