Tak tady je jeden konec vesnice, místo pro mne nejbližší a také nejmilejší. Říká se tu Na Čihadlech. Do předposledního domku, který kdysi postavil dědeček, maminčin otec, jsme s bráškou párkrát přijeli na celé prázdniny. A to co mi utkvělo v paměti je jenom to hezké, a vzpomínka to hezké jakoby znásobí, tak už to asi bývá. Nevím čím to, ale asi jsem vše více prožívala, že pamatuju z toho dost.....
Z hlavní silnice, po této cestě, k babičce už jenom kousek. Vpravo, u CHrbolků, bývala zahrádka samý květ. Pestrá a voňavá, mezi kytkami na tyčkách barevné ozdobné koule.Floxy, ostrožky, kopretiny a hlavně bělostné lilie, ty voněly na dálku !
U hlavní silnice, kousíček zpátky, byla kovárna Daleckého. Dům se nezměnil, tak si ho pamatuju, i ten dřevený přístřešek stojí. Ale ticho je v něm, je úplně němý. Už jsem pod ním kováře nezahlédla, jak ková koně, už se neozývá ten typický zvuk, ani ohýnek v dílně neplápolá, jedině tohle, odvál tu čas...
Pak na druhé straně bývalý pivovar, i ten se tváří jako dřív, ale není už pěšina podle bílého sloupku,ani dřevěná vrátka k lukám. Kolem malé studánky vedla pěšinka do stráně ke hřbitovu, tudy jsme k dědovu hrobu s babičkou chodili a ve studánce vodu k zalití brali....
Kolem silnice ke Štěpánovu už před lety vyrostla řada nových domů. Tenkrát tu byl jen malý obecní rybníček, říkalo se mu Nádržka. Kolem něj vrboví a za ním řada břízek, která končila kdesi v lukách. Na Nádržku nejbližší místní honili husy, myslím, že hejno hus měli snad v každém domě. I babička husy měla....
Tam za tím plotem, co je ten dům, tam jsme vždy dováděli. Jenže co je ten dům byla jen Daleckých stodola a žádný plot. Takový obecní plácek, porostlý nízkou mochnou husí, po straně hromada pískovcových kamenů a složeno pár starých prken. Jednou jsem na prkno dupla, rezavý hřebík neviděla, a skrz podrážku boty se mi zabodl do nohy,, a já zpívala au, au, au....Babička bydlela v tom domku vlevo, co je vidět jen střecha. Dnes už má domek jiného majitele, už není nikdo, kdo dál by mě pozval...Tam za tou novou garáží byl krásný stříbrný smrk, nádherně rostlý, však strejda byl na něj pyšný. Strejda už není , ani ten smrk, není dávno už děda,a není milá babička..
Tak stojím na cestě před dřívějším pláckem a dívám se na místo, co se tak změnilo ale dům za zády je jako dřív.
Takhle přesně si pamatuju Málkovo kolářství ! I zda se zastavil čas. Jen na střeše přibyly panely a zmizela ohromná hrušeň, co byla u brány. Ta byla hruškami vždycky bohatě obsypaná. Hruška už nestojí a pod ní ke plotu nepřijde obecní bubeník, na bubínek nezatluče paličkami a okolní si nepřijdou poslechnout zprávy... Ano, občas tam přicházel bubeník v ozdobné modravé uniformě a na malý bubínek bubnoval ostošest, jen se mu rychlostí paličky kmitaly. Pak rozbalil papír se zprávami a důrazně hlasitě četl. Pro mne to bylo neobvyklé, ráda jsem se dívala....
Bláhově jsem si myslela, že zaběhnu dolů, k řece Doubravce. To jsem nestihla, nebyla jsem pánem svého času, i když vím, že tam už to není jako dřív. Tam jsme prožili radovánek, když jsme k vodě a na pastvu husy honili. Travnatý plac Pod skálou, tam jsme husy pásli, cachtali se ve vodě, v takové zátočině kde dříve bývali i raci, i když nepamatuju, že bych ho někdy viděla. Ale takové hladké a černé , podlouhlé mušle tam byly, většinou prázdné jsme v písku našli. Jen pár kroků za babiččiným domkem, podle plotu Turkových, vedla pěšina dolů k řece. Vlevo louka, vpravo pole zlátnoucí pšenice, lemované vlčími máky a sem tam i modrou polní chrpou. Pěšinka se stáčela od pole níž, pod travnatou stráňku, až pod malou skálu u cesty podél řeky. Na stráňce polštářky voňavé mateřídoušky, trsy hvozdíku kartouzku - slziček Panenky Marie, jak jim babička vždycky říkala. A nízko u země, sem tam velké růžice pupavy, kterou jsme zvědavě chutnali. Vím, že i kdybych to k Doubravce stihla, že bych ji našla na stejném místě ale to okolí bylo by jiné. Bylo by jiné, vím.....tak si v paměti raději ten dřívější obraz ponechám....
Libické zastavení - poslední
Tady , od hřbitova, se dívám k Sokolovcům a tam dole, někde za tou budovou, teče Doubrava a o něco blíž vlévá se do ní Cerhovka. Tam jsme také často běhali...
Hodně se změnilo, přibylo nových domů, stojím a vzpomínám, dívám se dolů, na Čihadla, a už nic neříkám...
Kousek od hřbitova, nad druhým koncem obce se táhne kopec Hradiště, na něj se můj otec ,jako kluk, ze zahrady díval, měl ho prostě za humny..
Loučím se s Libicí se slzičkou, s tou slzičkou Panenky Marie, jen jeden kvítek jsem cestou potkala, kam se ostatní ztratily ? Tak jsem si aspoň tenhle na památku do obrázku dala...
A kdyby někoho tahle vesnička zajímala, nebo i řeka Doubrava, může nahlédnout sem http:/www.nadoubravce.cz
Autor je rodák a jistě se zlobit nebude.