Jedna svatební příhoda.

Jó, svatba !  To vám byla jednou jedna velká a veselá svatba....

K této  vzpomínce mě přivedl jeden článek, tady na blogu, byl o průběhu jedné svatby. A tak jsem si cosi připoměla....

Tak tedy -  Byl 3. červen, před sedmnácti lety a ženil se synovec Fanouš. A jak už to u nás bývá zvykem, jsou na svatbu zváni i příbuzní.  Tak na slavnostní chvíli, do obřadní síně, je třeba se obléknout do gala. To je přece jasné, tak jsem si nachystala a nažehlila svůj lehký sváteční komplet. Halenku a sáčko se sukní. A že až tam u nich se převléknu abych si dlouhou cestou v autě sukni moc nezmačkala. Hned ráno, ještě doma, plno pobíhání a chystání, takové poslední přípravy před cestou. Když jsme do auta všechno nacpali a dojeli včas do vísky u rybníka, ještě zbývalo oddobit auto a převléknout se....

"Kde mám sukni, kdo mi ji schoval "? Sukně z ramínka záhadně zmizela. "Ráno jsem měla doma vše připravené, a sukně tu není, kdo jste ji vzal, kam jste ji schovali, no neblbněte, a zrovna teď, blbej vtípek, to tedy jo...!"  Koukám se na mužské, z jednoho na druhého, hlavně na šváry Fandu a Mirka, a i když se bránili, moc jim nevěřím. Rádi si ze mne občas šprťouchlata dělali, ale teď, proč v tuhle chvíli ? Ale tentokrát v tom byli opravdu nevinně a jak to celé dopadlo ? Sukně nebyla a v tom, v čem jsem přijela, na obřad jít nemůžu. "Hele, v Kopidlně, je takovej malej krámek, i když je sobota, mají otevřeno, třeba tam nějakou budou mít, ještě to stihnete  " řekla mi Maruš. Jo, měli, naštěstí. Sice nic moc, ale ještě to ušlo a v davu svatebčanů se to pak stejně ztratilo. A pak byla svatba, veselí plná, taková pravá, vesnická....

A ta ztracená sukně, kdepak ta byla ?  Pak až doma jsem zjistila. Ležela doma, v klídku na koberci, té se na svatbu asi nechtělo....Potvora jedna, v nestřeženém okamžiku, si jen tak z ramínka sjela a nepozorovaně se za křeslo schovala. Jen sáčko s halenkou na svatbu jelo, to na tom ramínku zůstalo, poslušně, tak jak mělo !