Sběratel, aneb všechno se hodí...

"Dědo, dědó, to se bude hodit, viď že se to bude hodit?"-jásá Matěj když přišel ze školky. Ruce špinavé a vleče poklici, cestou ji našel v příkopu.  "To nevadí, ruce si umeju, jsou jenom od šmíru, ale ta poklice dědo, viď  že je dobrá, koukej že není rozbitá, kdyby se hodila na tvoji škodovku, tak bych ti je dědo dal, víš?" Ani to nadšení neumím vypsat, to byste museli sami vidět a pusa mu jede, co nápadů má....Holt, Máťa má koníčka, stal se z něj sběratel. Rezavou matku, šroubek, kousíček plexiskla, ztracený knoflík i starou pojistku má ve svých pokladech, i kamínky cestou občas sbírá. Ty dává babičce, ví, že je má ráda. CHytla ho mánie sběratelská, že všechno se hodí , zdůvodňuje.  Je přímo nadšený  ze všech svých nálezů, mamča však nemá pochopení a ty jeho poklady potajmu vyhazuje. Babičko, nediv se, také jsi poklady mívala, pamatuješ ? Ale jo, o málo starší než je dnes Matěj jsem v našem potoce lovila. Tedy ne pstruhy, kteří tam bývali ale barevné střípky, které se mezi kamínky v zátoce zachytily. Ty střípky měly své kouzlo, byly vodou omyté a já si představovala jak asi ten hrníček, džbánek nebo snad talířek než někdo ho rozbil, jak asi vypadal. Snila jsem prostě nad pouhým střípkem  a myslím že Matěj také sní - že všechno co najde při cestě pohozené, že najde ještě uplatnění. Inu, praktický člověk roste nám z kluka !

Nebuď smutný Matěji, že ti to maminka vyhodila a přines kamínek babičce raději, přece víš, že babča kamínek nevyhodí a schová ho dobře k jezírku....