"Mami, jestli chceš s námi, v pět hodin ráno jedeme k Vířivým kamenům, pozorovat jak vychází slunce..." říká mi v pátek večer Honza. No jasně, přece si tu lákavou nabídku ujít nenechám, také se ráda seshora z kopce kouknu.
Časné sobotní ráno je tady a slibuje krásný den. Vyskočit z postele, obléknout se, sednout do auta a jedem ! I malý Matěj byl čilý jak rybka, aby ne, denně o páté vstává do školky, na tuhle dobu je už zvyklý. Nahoře jsme byli za malou chvíli, jít po svých ? Bez mučení přiznávám, že teď bych tam asi nedošla....
U Vířivých kamenů, kousek níž pod samým vrcholem Ještědu, je u silnice plácek, dá se tam dobře zastavit. Nikde ani živáčka, takové zvláštní, takové posvátné ticho kolem, ještě chvíle očekávání, už, už, už za chvíli sluníčko vyjde nad obzor...Jen větřík tam pofukoval, jak už to na kopcích bývá.
A bý tam zas teď, v tuto chvíli, tak jako včera, mohla bych se znovu dívat jak se sluníčko vyloupne a přinese další pěkný den. Však také byl, teplo jak v létě, tak si další krásný den , jak jen to jde, co nejvíc užijme....
U Vířivých kamenů.
