Rok co rok, jarní úklid a ve všech podobách - nablýskaná okna, čisté firhaňky, obydlí proluftované čerstvým jarním vzduchem a kdo má u domu zahrádku, i tam se může dosyta vyřádit , prostě jak je komu libo....
Vrátím se zpátky, o pěknou řádku let. V té době , každé jaro, občanský výbor v naší obci vyhlásil dobrovolnou brigádu. Na úklid zahrady ve školce, na pomoc škole, jednou se natíral hřbitovní plot, jindy se dělaly úpravy na zastávkách,prostě vždycky se něco našlo. A vždycky se sbíral železný šrot. Traktor s valníkem, někdy i náklaďák projížděl obcí a pokaždé byl plný vrchovatě. Ty brigády nebyly povinné, kdo chtěl, tak pomoci šel. A lidé měli k sobě nějak blíž, odměnu nečekali a věřte, že tolik poházeného odpadu jako dnes, dřív vidět nebylo. Na jednu takovou železnou neděli jsem den před ní z naší stodoly vybrala pár rezavých řetězů a už nevím co ještě, a u cesty před domem dala na hromádku. A když se tatínek na kole po šichtě ze slévárny vrátil domů, tu hromádku nepřehlédl.
"Kdo to sem nanosil, kdo to sem dal ?" zahartusil. "Já.." pípla jsem nesměle, vždyť je to k ničemu, vždyť je to rezavé....." Ale táta mi nekompromisně zavelel: "Koukej to nanosit zpátky do stodoly a pověsit tam kde to bylo, ty ani nevíš, kdy toho bude třeba..."
A já , taková aktivní a přímo uvědomělá
