Někdy stačí jen málo....

Probudila jsem se do nedělního rána, takového nanic. Bylo zamženo, sluníčko nikde a moje nálada pod psa. Myslím, že to zná každý, člověku se do ničeho nechce a do mysli se vtírá nějaký splín....Kouknu se z okna a přemýšlím jak z toho ven. Za  chvíli klepe na dveře malý Matěj a volá: "Babičko, půjdeme do lesa, nechceš jít s námi?" To se ví, že jsem se ani chvilinku pobízet nenechala. Kuchyni jsem tu stávku konečně vyhlásila, aspoň jediný den. Jakápak stávka, zbylo dost od včera, tak výčitka žádná. A  za ty dvě hodinky courání po lese jsem všechny chmury zahnala pryč. Vždyť to tvrdím neustále, les je balsám pro duši.....

cesty lesem jsou většinou udržované

já jsem malý hříbeček

podívejme ! hříbek kovář krčí se tu..

a tady zase doktor stromů odvedl svou práci

krásné ticho po pěšině

pro srnky tu nebezpečí

krmelce jsou opuštěné, travičky je už dost

tady loubí z mladých smrků

nad hlavou se modř prodírá

a pokácené borovice

potůček se dolů žene

a kapradím prodírá

malá tůňka na jeho cestě

přes les tu jede i vlak

na kamenných stěnách viaduktu je tato mechová mozaika

Matýsek objevil pampelišku, opravdu byla tak dlouhá

a na kraji lesa mařinka mává nám na pozdrav, čas je jít domů a chmury jsou pryč...

a zvečera Matýsek mi večerku troubí, možná slyšeli, šlo mu to fakt !

nakonec po hezké neděli je čas jít spát !