Osiřelá...a překvápko.

Za jedním lískovým keřem ji mám každý den na očích, a teď, když sněhová pokrývka už nadobro slezla, vidím ji v celé své nahotě, smutnou a osiřelou....Smutnou a zpustlou, tak jako ten jabloňový sad, o kterém jsem tu už psala.

Jedna zahrada za sousedem, co postrádá svého hospodáře, klepání kosy se odtud už delší čas neozývá, jsou ty tam, všechny ty plány  - co kam nasadit, přesadit, přeroubovat, postavit pro vnouče pískoviště, zahradní altán vybudovat, a ještě to a ještě tohle.....

"Haló, sousedko, dobrý den, jak se máte....?" slýchala jsem občas odvedle, to když se tam majitel za prací objevil. Bydlel totiž ve městě a tady v té zahradě jak mohl, tak relaxoval.

Jak už to bývá osud mu vyměřil cestu až na konečnou, neptal se, -"máš vše hotovo a jít už chceš...?"  Jak už to bývá, osud byl neúprosný, tak hospodář musel jít od své rozdělané práce...

A na zpustlou zahradu občas zavítá jenom srnka, a kočky z okolí tu mají ráj. Ticho a klid, nic víc, než ticho a klid....

Ale přece jen je tu trochu živo, ptáčkové ve větvích si z plných hrdélek prozpěvují vesele....

v plánu byl altán a pískoviště, na sluníčku, na tomto místě...

a tady pomníky práce hospodáře, nikdo už tu jiné odrůdy nenaroubuje....

Raději "otočím list" a něco konkrétního, něco co se s jarem k životu probudilo.

Pod zbytkem ledu jsou rybičky v jezírku po zimě ještě otupělé, ale dneska jsem koukala, že se k letmému pohybu konečně probudily.

A co to tu nevidím? ...dvě paví holky jsou u nás na návštěvě, prošly se příkopem , za slepičím výběhem. To je ale nadělení !  Všechny kočky z okolí to tu mají procourané, ale tohle? -to tu ještě nebylo !

Povídala jedna paní -  " musíme být soběstační..." a hned čtyři kusy si přivezla....a co já s tím, asi nejedla bych toho páva..