Tady u nás, v roce 1957 pár místních nadšenců založilo jabloňový sad. K tomuto účelu jeden z nich daroval pěkný pozemek. V té době se zakládaly spolky zahrádkářů, tak se stalo i v naší obci. I já jsem po čase do spolku vstoupila, stala se ze mne zahrádkářka, skoro bych mohla říci, že členka svých povinností docela uvědomělá... Jak ubíhal čas, ti co u zrodu toho sadu stáli, tak postupně umírali a noví členové přicházeli a jak už to bývá, když je to nebavilo, tak zase odcházeli. A sad bylo třeba udržovat, na to nás zůstalo nakonec pár.Ale když se jablíčka urodila, a za pakatel členům prodávala, to aby do pokladny spolku něco bylo, tak to přišli skoro všichni ! Ale když se sekala pod stromy tráva a sušilo seno, na to nás bylo rok co rok lidí pár, jenom těch místních. Ostatní členové byli měštští, co tu parcelky mají v osadách.A ti se sadu jaksi obloukem vyhýbali, prý nevěděli, že se seká a suší
"Kluci, až přijdete ze školy, skočte do sadu, rozházejte kupky, ať to proschne, když je sluníčko..." dostali synci od mámy befel a že byli poslušní, mamině vyhověli. Když jsem přilítla domů z práce, všechmo šlo stranou a do sadu jsem frčela, a kluci zas se mnou, s myšlenkou jedinou, ať je to z krku, ať je to sklizeno, když je nás na tu práci rok co rok, jen lidí pár...Pak přišla léta devadesátá, všechno se měnilo , majetky vracely a tak dárcův potomek zpět parcelu chtěl. Přiznám, že byla to úleva, kde brát tu sílu starat se dál? Mám vlastní zahradu, tam práce je dost ! Ať nejsem nudná, trochu to zkrátím, parcelu prodali a šmytec ! A sad jen dožívá, celý je zubožený, tráva se neseká, není už plot...
A když jdem okolo od synků slyším, " mami, koukni jak to tu vypadá, jak jsi nás honila, jak blbci jsme dřeli...." no, dnes dávám jim za pravdu. Smutný je pohled, jak to tu vypadá
